Enduro Race Špičák 2016 – reportáž

Enduro na Špičáku se letos neslo ve znamení pořádné makačky, aneb když se zrovna nešlapalo, tak se zatáčelo nebo tahalo za řídítka nebo se ta řídítka musela držet ostošest, jinak vám vypadla z ruky. Celkem pět erzet tedy rozhodně nebylo zadarmo a tu poslední pátou si určitě hodně dlouho budeme pamatovat všichni!

Text: Andrea Drengubáková / Foto: Miloš Lubas (www.enduroserie.cz)
Na Špičák dorážím až v sobotu odpoledne po kamarádově svatbě a na poslední chvíli si nechávám ve špičáckém servisu vyměnit představec, doplnit mlíko do předního kola (stálo dva týdny na sluníčku, tak bodejť by tam ještě nějaký bylo) a mimo to se ten den učím i parkovat.

No prostě fakt jsem po dvoutýdenní dovolené u moře nevěděla, která bije, a když jsem po tréninku erzet napodruhé vycouvávala autem z parkoviště, smál se mi kdekdo. Domča Durčáková dokonce i upřímně poznamenala, že doufá, že zítra mi to na tom kole půjde líp. No, co dodat, klidně mi to může jít i hůř, toho bych se zas nebála.

Prolog

V závodní den počasí přálo a kolem desáté se startovalo do prologu přímo v areálu. Ten byl podobný jako loni, s tím rozdílem, že se na začátku jelo přes pár klád mírně do kopce. „Jo takhle, tady mám asi dělat ten bunny hop, který si několik let slibuju, že se ho naučím…“ No nic, ještěže klády jsou za věží, kam moc diváckých očí nevidí (aspoň doufám!) a já se kolem půl jedenácté pouštím do prologu.

Přes klády regulérně šlapu a nenadzvedávám vůbec nic… Ani předek, ani zadek! Asi abych si to náhodou do závodu nevyplýtvala. Pak pohoda dropík a zrovna si říkám, jak pěkně kroužím zatáčku, když slyším Michalovo Berkovo komentář: „…aaa teď nám tu Andrea hodně zpomalila..!“ Aha. To si ještě asi budeme muset vysvětlit tohle „povzbuzování“! 😀

Do cíle už jen dvě zatáčky a já to beru k Míše s krabičkou smykem a málem ji sejmu. Protože si v tu chvíli asi myslím, že sekunda v prologu může rozhodnout celý závod nebo co…

RZ1

Bez otálení se vydávám rovnou na první erzetu a po dlouhé době sama. Ze špičáckého sedla na Pancíř už motám skoro nejlehčí převod a najednou mě probere to, že mě právě předbíhá chodec s hůlkami. Vážně jsem to udělala a šla za ním do háku? No a stačila jsem mu jen tak tak! Ještěže se za chvíli odbočovalo doleva do terénu, jinak bych s dědou „závodila“ asi až na Hofmanky!

První erzeta je oproti loňsku snad o půlku prodloužená. Nedokážu to tady rozparádit na nějaký ty „bomby“. Ze začátku se snažím šlapat, ale pak si regulérně sedám, kde to jde. Zatáčka doprava, doleva, kořeny sem, louže tam, zase zatáčka doprava a doleva. Chce to pořád koukat před sebe a držet nějaký ten rytmus.

Jenže já si v každé zatáčce zabrzdím natolik, že se musím zas z nuly rozjíždět a to bere hodně sil. Asi v půlce trati potkávám kameramana Kubu, který běží kus se mnou. Na to, že mi jindy nestačí, mě tentokrát málem předběhne! Stačí mi hodně dlouho a ještě mě u toho zvládá povzbuzovat. Ty jo, asi bych ty brzdy fakt už mohla popustit!

Ke konci erzety je prostor na šlapání, kdy jindy bych šla ze sedla a dupala, co to dá. Teď si vždycky dvakrát šlápnu a vydýchávám se. U toho samozřejmě sedím, takže nadskakuju na kořenech jak nadutá koza. Uff, jsem v cíli. Rudá jak rajče, důkaz na fotkách pana Lubase.

Jednička teda hned ze začátku dala pořádně zabrat, jinak bych ji ale nehodnotila nijak negativně, ty zatáčky a kořínky byly docela hravé a nic si tu s myšlenkou endura neodporovalo. Jen to chtělo možná mít fyzičku, pak by se určitě jelo líp – tedy podle mého názoru, to si jen myslím, to nevím. Ale můžu se zeptat Jirky Fikejze, jak se mu to tady jelo.

RZ2

Pro transfer na dvojku si už najdu parťáka, a i když spolu mluvíme poprvé, řekneme si o všech pokutách, které jsme kdy od policajtů dostali. Všechny samozřejmě nespravedlivě! Dvojka vede klasicky pod Pancířem převážně pod lanovkou, přes Hofmanky a cíl u nástupu sedačkové lanovky. Hned po startu se musí zase šlapat. Teda nemusí, ale stojí tu zase pan Lubas s foťákem, tak jdu kvůli fotce dokonce i ze sedla!

Pak už šněrovačka pod lanovkou, která je ale neštěstí docela z kopce, takže se nemusím z každé zatáčky úplně rozšlapávat z nuly. Občas se jede hrabankou v lese a největšími „překážkami“ jsou sem tam nějaké ty kořeny.

Nejvíc se mi líbí úsek těsně nad přejezdem asfaltky vedoucí na Hofmanky, kde se jede přes hromadu kamení pěkně rovně dolů. To je moje parketa, takže pustím brzdy, držím řídítka a „no kontrol“ drncání si na malou chvíli užívám – moc dlouhé to totiž není a nechám se unést natolik, že zapomínám točit do levotočivé zatáčky, takže se zase hodně rychle uklidním. Poslední úsek mám spojený jen se samým zatáčením a občasným ohlédnutím se za sebe. Občas totiž slyším nějaké to zadrncání, to, že šlo o zvuky lanovky, se dozvídám až v pondělí po dočtení reportu na dolekopu…

RZ3

Na transferu na trojku už musím mít povolené tretry a z větší části spíš tlačím kolo, než jedu. I na třetí erzetě se hned po startu musí šlápnout do pedálů a zajet rovnou do motanice mezi stromy. Zase je to takové ve stylu pravá-levá a do toho nějaký ten houpák. Rozhodně žádná ulejvárna! Po nějaké chvíli se vyjede na širší lesní cestu, kde se pro změnu šlape, ale pak už šup doprava na prudší sešup, kde se konečně šlapat nemusí.

Chtěla bych si tu odpočinout, ale je tu asi milion malých pařízků a různě zvláštně schovaných kamenů, takže se snažím jet hlavou a zbytečně neriskuju. Docela tu dobře trefuju stopu bez velkých problémů a už pouštím brzdy do závěrečného padáčku, po kterém se zatáčí prudce doprava. Tady se erzeta zas vlní už spíš v rovině, takže zase je potřeba zašlapat.

Už už sbírám poslední kapky sil, abych byla v cíli, když najednou ležím na zemi, ani nevím jak. Nekompromisně mě vyslal kámen uprostřed a já slyším jen nepříjemné zaskřípění kola o šutr. Než se stihnu rozkoukat, přifrčí týpek a vyšle to přes šutr úplně přes kopírák, jako já. Zatímco on nasedne a může šlapat dál, já zjišťuju otočená řídítka o devadesát stupňů. V návalu adrenalinu mě to ale nijak neodradí a neohroženě skáču na kolo odhodlaná to takhle dojet do cíle.

Naivita mě trestá už o sekundu později, když se pro změnu vysypu na druhou stranu kola. Tak nic, tohle nepůjde. Zkusím narovnat řídítka ručně, ale ani s nimi nepohnu. Imbusy sice mám, ale to bych si musela rozepnout tři přesky na batohu, sundat ho, rozepnout a štrachat někde na dně…Rozhodnu se do cíle běžet. Jenže znáte to, kolo vezu vedle sebe, to drncá, nadskakuje a já mám chuť si vyzout tretry.

Nakonec do cíle spíš dojdu, než doběhnu a jak jsem vycuclá, tak si ani nevšimnu Lucky Kubínové, která mě dojela a nechtěně dáme u slečny s krabičkou ještě loktovačku. Kdo mě pak viděl v cíli, viděl asi pučmelouna, kterýmu uniklo z pusy sem tam „ty vole“, které se střídalo s „achjó“. Naštěstí tam byl kámoš Jirka, který je vždycky pozitivně naladěný, zabrání mi zahození kola a jeho dobrá nálada z erzet mě trochu nakazí, takže pokračujeme dál, občerstvit se a šup lanovkou na čtvrtou erzetu.

RZ4

Na čtyřku se docela těším, protože je nejvíc z kopce. Start je na začátku Štrúdlu, takže pěkně zostra do kamenů bez nějaké šlapací předehry. Z nějakého neurčitého důvodu si nepamatuju stopu a kamenný drop beru víc zleva. No a najednou žádný drop nevidím a nechtěně vyjedu skoro z trati. Za to bych si jí taky plácla, ale spíš mě tahle chybka nakopla a já si slíbila co nejmíň brzdit.

Střídala se tu jízda v kamenech s přejezdem po sjezdovce, kde jsem pořád čekala, že mi to musí strašně ustřelit a já hrozně pudu. Naštěstí v pohodě a mně se asi nejvíc líbil prostřední úsek lesem, kde byla pěkná technika v kořenech a dalo se to tu pustit skoro bez potřeby kdekoli výrazně šlapat. Jízdu na téhle erzetě si vyloženě užívám, líbí se mi ta rychlost na ní! Po dřevěném můstku (nebo pro někoho dropu) se najelo do kořenovitých anakond a tady vybírám tu prostřední, tedy tu nejdrnacavější stopu.

Jelikož jsem ale pěkně rozjetá, pobírá vidle pěkně všechny nerovnosti za mě a adrenalin se tu hlásí o slovo ostošest. Ve spodním úseku se už zase šlape, takže euforie se trochu vytrácí. Traverz přes sjezdovku, motanice v lese, kde se snažím netrefit strom a cik-cak po sjezdovce do cíle. Ten cik-cak mi tedy opravdu nejde nikde, takže tady trochu vypouštím a spurtuju až kousek před cílem. Ať nějak vypadám, když je tam tolik lidí, že jo!

RZ5

Na pětku už bez lanovky pěkně po svých na vrchol Špičáku. Nejdřív mám pocit, že už nikdy nemůžu stihnout limit, protože než se tam doplazím, bude po vyhlášení. Cestu ale nakonec nějak prokecáme s Jirkou a já se sama divím, jak to uteklo. Před touhle erzetou jsem lehce nervózní, je totiž nejtěžší a takhle úplně nakonec bude pěkně výživná.

Kousek po startu se jede hned sešup dolů s výhybkami různě přes kameny. Pak do lesa po kořenovitém traverzu – tady čím máte větší rychlost, tím je to celé jednodušší, jakmile se člověk zastavil, už se mu asi těžko hledalo flow. Naštěstí se mi tu daří výrazně nezpomalit a nechám kolo, aby si hledalo stopu podle sebe. Tahle taktika mi docela vychází a já překvapivě nikde nelehnu.

Pak následuje dupačka do mírného kopečka, kde dávám sedlo nahoru a na lehčí převod se aspoň frekvenčně snažím točit nohama. Zahne se doprava a srdce mi zaplesá – chvíli se totiž jedou bomby bez zatáčení nebo jiných zpomalováků. Tahle pasáž mě každoročně baví. Pak ale přijde to nejhorší/nejtechničtější z celého závodu – traverz s odkloněnými kořeny.

Sem tam to drží, sem tam se nechám vystrašit a jedu „na kolobrndu“ div se nezabiju i na ní. Nestačím se sama sobě divit, že pořád nejsem na zemi. Překvapivě je tu i dost diváků a někteří se mě dokonce snaží obelstít slovy „už jenom kousek!“. Stíhám odvětit „nekecej, já vím, jakej kousek!“. Mám dost. Už fakt nemůžu jet, všechno pálí, dala bych nevím co za to, aby už byl konec erzety – tohle bylo už fakt na morál.

Poslední třetina je zase šlapací, takže v jednom místě opět vysouvám sedlovku a snažím se trochu roztočit nohy s hlavou nakřivo svěšenou. No nebudu to prodlužovat, konec byl zas takový traverzovitý a šlapavý a já už ho asi jela v bezvědomí. Probrala jsem se až u cíle, kde jsem se z posledních sil vyždímala a zadupala. A pak jsem zažila ten nejskvělejší pocit dne – padla jsem jak švestka do trávy a nehnutě ležela. Hotovo! Vydýchat se, popadnout Redbull a jít probrat se všemi co potkám veškerá úskalí i radosti závodu. Tahle část dne je taky moc fajn. 😀

Co říci závěrem?

Za mě má Špičák i letos palec nahoru. Vyhovují mi spíš přírodní trasy než vyloženě bikeparky, kde je to samá klopenka, které dosud neumím pořádně projíždět. Pro mě by to ale klidně mohl být pro příště i víc nějaký ten „random“ z kopce, ale takhle to opravdu prověřilo techniku i fyzičku. Nejzábavnější pro mě byla čtvrtá erzeta, naopak pátá erzeta se klidně může ucházet o první místo v soutěži „nejtěžší erzeta Enduroserie 2016“.

Výsledky:

Race Muži
1. TEJCHMAN Přemek (SPECIALIZED)
2. FIKEJZ Jiří (Author-Enduroteam.cz)
3. VITKO Matěj (SPECIALIZED)
4. ZELENÝ Ondřej (ELEVEN MERCEDES MITAS)
5. VANER Jan (GT KUR SPORT TEAM)

Race Muži 30-39
1. KUNEŠ Vlastimil (bikestrike.cz)
2. MAROSI Michal (N1)
3. ŽILÁK František (Rock Machine Cyklomax enduro team)

Race Muži 40+
1. DRABIK Peter (Eliteoneracing team)
2. ČIŽINSKÝ Milan (Ghost Factory Racing Riot)
3. ŠIMERLE Ladislav (aspire sports)

Race Ženy
1. DRENGUBÁKOVÁ Andrea (GHOST)
2. KUBÍNOVÁ Lucie (GIANT LIV CYCLING TEAM)
3. DURČÁKOVÁ Dominika (Krabcycles Trek)

Hobby Muži
1. NAJDEK Jakub (ElementStore.cz)
2. ZÝKA Ondřej (Cyklosport-pitstop.cz)
3. SASÍN Antonín (Uherské Hradiště)

Hobby Junioři
1. BLÁHA Vojtěch (SKK74)
2. PEŠŤÁK Martin (MS Bike Academy Racing)
3. ELČKNER Lukáš (Racing team Peklak CREW)

Hobby Ženy
1. HILČEROVÁ Andrea (Praha)
2. HANUŠOVÁ Zuzana (Jilemnice)
3. VOSIČKOVÁ Dana (Koloshop)

Foto: Miloš Lubas (Kompletní galerie na www.enduroserie.cz / facebook.com/Enduroserie.cz