SingleTRAIL Moravský Kras – osobní ochutnávka

Toto léto jezdím jako šílený, nebo se alespoň snažím naplno využít trochu volného času a obhlédnout destinace, kam jsem se chtěl již dlouho podívat. Takto jsem se zastavil na Klínovci, na Trutnov Trails a aby se neřeklo, že zcela opomíjím Moravu, prověřil jsem osobně i Single Trail Moravský Kras se základnou v Jedovnici.

Toto místo znám vlastně docela dobře. Je tomu mnoho let, co jsme sem jezdívali účastnit se bike maratonu a není to až tak dávno, kdy se v Jedovnici konávaly prezentace značky Aspire (malá vzpomínka). Proto jsem přesně věděl kam jedu, jak vypadá zdejší kemp a místní nálevna, ale vlastně jsem vůbec nevěděl, jak si mám představit zdejší nové stezky, které vyrostly jako houby po dešti na přelomu minulého roku a oficiálně byly otevřeny letos na jaře.

Plánek jsem viděl, i pár videí, ale znáte to, osobní zkušenost je k nezaplacení. Proto jsem využil příležitost, že jsem se stejně potřeboval přesunout do tohoto kraje za rodinou a na jednu noc jsem zakotvil v kempu u rybníka Olšovce, náhodou zde potkal pár známých a druhý den si v rychlosti projel všechny tři zatím existující okruhy.

Kde začít?

Ráno jsem chvíli rozjímal nad tím, kterým trailem začít a než jsem to vymyslel, šel jsem se zhoupnout na pumptracku u základny, který je vymodelován z poměrně vysoké „haldy“, vystupuje tedy dost výrazně nad profil okolního terénu. Nakopaný je ale hezky, do klopenek se dá krásně pokládat a na nejdelším rovném úseku se to dá poměrně slušně rozpumpovat!

Rakovecké dálavy

Když jsem se dost pohoupal, vydal jsem se ne úplně správně podél vody k lesu s přesvědčením, že tam narazím na jednu polní spojnici, ale to mi úplně nevyšlo. Nevadí, narazil jsem později na zelenou turistickou značku a vystoupal po ní na „horní cestu“ spojující většinu trailů, chytil se konečně té správné značky a vydal se daleko, předaleko na trail č. 2, zvaný Rakovecký.

Co bych vám o něm řekl?

Přišel mi takový všelijaký. Začátek působí dost nadějně, vlny, boule a klopenky, brzy mi ale začalo připadat, že to nefunguje úplně tak, jak bych si představoval. Ona je zdejší stezka do stran poměrně plochá a člověk má na řadě míst pocit, že se prostě nemá šanci udržet ve stopě. Snad vyjma klopenek, kdy jsou některé vážně pěkné, nejlepší jsou velké zatáčky využívající odkloněného svahu a tak podobně.

Jinak jsem byl ale docela zklamaný a někdy až trochu vyděšený. Jsou místa, kde je trail dost plochý, místa, kde se hezky vlní a místa, kde jsou obrovské boule a hlavně dvojáky a lavice, jako by si je někdo vypůjčil z BMX tratě! Na jednu stranu proč ne, pro borce co rádi a dobře létají… Ale kolik takových přijede na takovéto stezky, které by měly být především pro širší bikerskou veřejnost?

Létat by bylo krásné, ale…

Navíc řada skoků vyžaduje pro čisté překonání mnohem větší rychlost, než byla ta zapadající do mojí „zóny komfortu“, či pořádné potáhnutí ve stylu Gaspiho a jiných aviatiků. K tomu všemu zde bylo hned několik míst, kde jsem bytostně cítil, že pokud bych jel tak rychle, abych daný dvoják nebo lavici přeplachtil v plné délce a pak čistě přistál, pak bych neměl šanci dobrzdit a vytočit následnou zatáčku, v lepším případě klopenku. Ale to není vždy pravidlo.

A zjevně to není jen můj pocit, jelikož na řadě z těchto míst jsem zahlédl mnoho brzdných čar vedoucích kamsi do lesa a rozhodně ne směrem dál po stezce! Ještě jsem se ani nedostal k popisu černého trailu Paseky, ale slyšel jsem, že na těchto stezkách došlo už k nejedné zlomenině klíční kosti a cestu k rybníku Olšovci hledala i helikoptéra rychlé záchranné služby, čemuž se až tak moc nedivím…

Okruh 1 – stále šlapu, občas se houpu!

Po krátké, rychlé a trochu rozpačité návštěvě Rakoveckého trailu a poměrně dlouhém návratu zpět, jsem se již poctivě napojil na Stoupací trail a začal poměrně svižně a příjemně nabírat výškové metry. I když převýšení zde není nijak zásadní. Tento úsek, který vás protáhne po úzké houpavé stezce je poměrně příjemný a člověk se ani nenaděje a je skoro nahoře.

Po tomto úvodu následuje vcelku rychle odsýpající rovný přejezd, odbočka do lesa, dalších pár zatáček a vln do kopce, prakticky na vrch Jedlovice, a pak už vás tento modrý trail vede s lehčím, ale příjemným sklonem dál a dolů.

Když o tom tak přemýšlím, nejvíc mě asi bavil právě tento modrý úsek Jedlovice. Měl příjemný sklon, mělo to flow, byly zde různé boule, vlny a menší klopenky a dokonce jsem s hecnul a skočil i pár mini-dvojáčků. Z pokračování jménem Duchoslav a dalších jsem byl ale opět trochu rozčarovaný.

Chvíli se člověk příjemně vlní, pak se stezka zlomí víc dolů, utáhne vás jedna velká klopenice a najednou proletíte ďolík, vyletíte na bouli, na jejímž vrchu je potřeba to ostře strnout doleva a pak následuje několik extra lavic v poměrně strmém sklonu a ve velké rychlosti, které korunuje menší tobogán asi třech klopenek. Při nájezdu k nim má už ale člověk takovou rychlost…

Čekal jsem zlom, ale stále šlapu…

Po tomto jednom tobogánu je potřeba kus nastoupat a pak vás čeká ještě jedna podobná flow-FR diskotéka z koce dolů zakončená v uzavřené rokli. Tady už mi to přišlo jezdivější, ale stále si nejsem jist, jestli bych sem vzal svého syna! Asi bych se o něj bál, jestli to dokáže ubrzdit a uřídit. Každopádně následné pokračování a finální úsek zvaný Tipeček jsou hodně šlapavé. Ale zase tak nějak zvláště. Čekal jsem, možná naivně, že nastoupám vícero výškových metrů a pak už jen budu padat dolů k rybníku. Jenže ouha!

Nemít teleskop, tak tady brzy zahodím kolo do lesa. Člověk zasune sedlo dolů, chvilku se houpe, pak zase konec, sedlo nahoru a šlapat. A takto asi desetkrát i na místech, kde jsem si byl „skoro jistý“, že „teď už to bude jen z kopce“. A není a není a není! Není to až takové utrpení, jak to možná vyznívá, jen spíš menší zklamání vůči mému původnímu očekávání.

Vše navíc korunoval poslední, „konečně sjezdový úsek“, kde se to více rozjelo, člověk ale sakra zpozorní, když zaregistruje barvou zvýrazněné hrany boulí, aby následně zjistil, že to zde pořádně kope a pokud to někdo nezná a není zkušený letec, či to prostě dostatečně neutlumí, může letět víc, než je mu příjemné. Proč?

Nastoupat na Paseky

Poslední moje kolečko vedlo na nejtěžší černý trail Paseky, který je znám z různých videí. Cestu k němu už jsem znal, tzn. Stoupací a Jedlovice. Dokonce jsem si dal celou Jedlovici a kus Duchoslava a pak se trochu na punk vracel k vrcholu Jedlová širšími lesními cestami. I když jsem se chvíli cítil ztracený, nakonec jsem se našel a našel i začátek červeného trailu.

Červená přes vrch Jedlová jede v duchu zdejších trailů a s lehkým stoupáním, klesáním a pak zase stoupáním vás slušně zahřeje, než se dostanete na Paseky. Tady ale začne peklo! Kamarád, který zde trávil s rodinou celý týden, mě varoval, že zdejší lavice dost kopou a měl pravdu. Toto je skutečně „experts only“ trail. Člověk ani nemusí jet úplné kule, i když ono to při daném sklonu k rychlosti dost svádí, stejně tak i monstrózní klopenky nelze jezdit rychlostí chůze, pak ale sakra bacha na několik velkých lavic v horní části.

Jejich odraz je dost agresivně „vyšejpovaný“ a vážně dost kope! I když nechcete!!! Na prvním jsem nechal kolo dělat své a dost jsem se divil, jak vysoko jsem se dostal, až jsem byl rád, že jsem zase bezpečně na zemi. Podotýkám, že nejsem žádný extra letec, ale stejně. Milovníci vzduchoplavby budou nadšení, ale stále si nemůžu pomoct od přesvědčení, že taková trať patří spíše do bikeparku, kde jezdí borci na „velkých kolech“ s integrálkou a s páteřákem a rozhodně ne na stezky, které se snaží být „pro lidi“. Nebo jsem zdejší koncept nepochopil?

Zbytek černého trailu vedoucího v lese jsem jel docela opatrně a dopředu se děsil, co mě ještě čeká. Nic extra hrozného už tam ale nebylo. Snad jen parádní tobogán za sebou následujících klopenek, které jsou hezky jezdivé. Když se do toho člověk ale naplno opře, zarazí ho, že poslední klopenka, kterou bych zde přirozeně čekal, chybí! Prostě vás to najednou vyplivne do lesa a vy surfujete bokem, v lepším případě kontrolovaným smykem, po hlíně a kořenech…

Pumptrack u základny

Dvě hodiny a dost!

Nechci se cíleně navážet do zdejšího trailového centra, ale můj celkový dojem je dost rozpačitý. Chápu, že v daném místě a profilu se nedají postavit nekonečně z kopce se vlnící traily jako na Klínovci, který u mě poslední dobou z nových „flow“ projektů jasně vede, ale i tak. Bylo tu pár míst, která se mi dost líbila, byla zde také řada míst, kde jsem jen kroutil hlavou a stejně tak zde byla místa, kde jsem se děsil (hlavně na černé), či se bál za běžné lidi bez extra zkušeností. Navrch zde byla rovněž místa (stoupavá), která bych snad příště objel po širší spojnici, jako někteří zkušenější, které jsem zde potkal…

Nakonec si nemůžu odpustit otázku „pro koho jsou tyto stezky?“ Když vzpomenu opět Klínovec, tak tam vím, že můžu jet i se svým čtyřletým synem, s nímž jsme opakovaně dali modrý trail a jsem si skoro jist, že by se mnou objel i červený. V Jedovnici ale? Tady bych s ním asi dokola jezdil trail Jedlovice a možná zkusil s opatrností Rakovecký, zbytek bych ale radši vynechal, aby ho to někde nevystřelilo do lesa. Jo a k tomu titulku, když jsem se po návratu do kempu podíval na svůj GPS tracker, zjistil jsem, že i při mém „záměrném“ bloudění a hledání různých spojek jsem to tu zde celé objel za dvě hodiny a kousek…

Jsem moc kritický? Možná… Ale takový je můj pohled a opět budu rád, pokud se se mnou a se všemi ostatními podělíte i vy o vlastní názor v diskuzi pod článkem!

PS: Fotky jsem zde udělal jen dvě (základnu a pumptrack), proto snad pochopíte, že jsem si zbytek vypůjčil s oficiální fotogalerie od Jana Brychty.

Mapa trailů – plné rozlišení

Foto: Jan Brychta / Štěpán Hájíček