Kellys Enduro Race Ještěd 2016 – reportáž

Aktuálně ukončený víkend jsem se zase po čase hecnul a vyrazil na enduro na Ještědu, kde jsem startoval naposled před dvěma lety. Měli jsme jet vlastně dva, jenže kolegu Zeda schvátila angína, proto zůstala redakční reprezentace jen na mně. Zároveň mi zůstal na hraní i RB Bandit 675, který mi byl sám o sobě silnou motivací!

(foto: enduroserie.cz rok 2015/2016 | instagram/bikeandride)
Přiznám se upřímně, že se mi tentokrát závodit vlastně vůbec nechtělo. Už jen to, že pojedu zase bez parťáka z teamu… Navíc jsem si sám na sebe vymyslel parádní organizační konstrukci, kdy jsem vytáhl rodinku na víkend do Jizerek, v sobotu jsme si udělali společnou vyjížďku přes Královku a okolo Josefodolské přehrady, díky čemuž jsem najíždění tratí vyměnil za silový trénink se zátěží (dětský vozík). Na kopcích jizerskohorských bylo přitom tak hezky, že mě pranic nelákala představa balení veškerého závodního vybavení a nedělní přesun na Ještěd.

Motivací mi bylo i to, že jsem chtěl v závodě vyzkoušet tlumič RockShox Monarch Plus DebonAir s jehličkovými ložisky…

Nakonec jsem to dal!

Už ani nevím, co bylo rozhodujícím faktorem, asi by mi prostě bylo líto vynechat start, když už jsem vše připravil a do hor kolo přepravil. Vyřešil jsem i malý rébus jak to udělat s transportem a uložením kol a nosiče, aby manželce zůstalo k dispozici auto na celý den. Jednoduše jsem ráno vstal, složil kolo, zkontroloval výbavu, vyskočil do sedla a dojel z kopce dolů na nádraží Smržovka, odkud jsem se do Liberce dopravil vláčkem.

Železnici prostě miluju

Je to tak a je to i tím, že jsem pár let dělal na Českých dráhách, člověk pak k tomuto způsobu cestování získá ještě bližší vztah. Každopádně cesta do Liberce byla pohodová a celkem na pohodu byl i přesun na start. Po vlastní ose samozřejmě! Věděl jsem, že je to do kopce a že to není daleko, cestu od nádraží k parkovišti pod Ještědem jsem znal ale zatím jen autem… Ale dobrý, dal jsem to a hezky jsem se po ránu zahřál a vlastně až cestou zpět dolů na nádraží jsem si uvědomil, že to vůbec nebylo blízko!

A taky mě později napadlo, že v Liberci snad na této trati lze nastoupit do tramvaje i s kolem, ale to mi došlo, až když mě zdejší šalina předjížděla na dohled velkého ještědského parkoviště, kde bylo stanové městečko, zázemí a prezentace závodu…

Číslo, čip, pozdravit kluky a jede se!

Když jsem dorazil konečně na start a jel si vyzvednout číslo a čip, byl jsem nervózní jako puberťák před prvním rande! To už se mi dlouho nestalo… Bylo to ale tím, že jsem měl vše tak akorát, vše ale naštěstí vycházelo. Vlak jsem stihl s rezervou deseti minut a na startu jsem měl zhruba patnáct minut, než startovala moje vlna (startovní čísla 100 – 120). Před výstřelem mi tedy moc času navíc nezbylo, jen jsem přidělal na rám číslo a čip, prohodil pár slov s lidmi, co jsem zde potkal, a už se šel řadit pod bránu…

Naposled se jelo lanovkou…

Před dvěma lety, kdy jsem zde byl na závodech posledně, se začínalo výjezdem lanovkou, což mělo za následek, že člověk prochladl na laně a pak znovu při nekonečném čekání na startu RZ1. Tentokrát byl začátek jiný – výjezd na Ještěd. Respektive do blízkosti horního parkoviště těsně pod vysílačem. Moderátor Michal, i předem inzerované základní informace hlásily, že to hodí cca 40 minut dupání do pedálů, což mi vlastně nevadilo, jelikož jsem byl luxusně zahřátý.

Cestou na start první erzety jsem se seznámil s dvojicí enduro kolegů a po jejich boku pak strávil celý den. To je mi na Enduro Sérii asi nejvíc sympatické. Zde to sice náhodou vyšlo, že jsme měli podobná startovní čísla, každopádně i jindy se mi při těchto závodech stalo, že když jsem byl na startu sám, chytil jsem se cestou nějaké party a s ní prokecal celý závod. I díky tomu se člověk stále častěji zdraví se stále větším množstvím lidí, kteří se průběžně motají na enduro závodech a to vytváří jejich výtečnou kamarádskou atmosféru.

Lanovka na start RZ1 se letos nekoná… A možná dobře, že tak!

RZ1 – Nekonečný příběh

Už to asi vyplynulo z popisu výše, tak jen pro ujištění – Enduro Race Ještěd jsem jel zase jednou čistě „na oči“. I když přiznávám, že místy pomohla znalost zdejšího prostředí i vzpomínky z účasti před dvěma lety. Každopádně když přišel start RZ1, věděl jsem, že to bude fuška, že to bude dlouhé, ale rozhodně bych si netipnul celkový čas sedm a půl minuty! Nebo naopak, sedm a půl minuty nezní až tak šíleně, ale v reálu to bylo nekonečnéééééééééé!

I když vlastně krásně nekonečné, až mi to trochu splývá. Začátek vcelku tradičním korytem klasické horské cesty s několika menšími zpestřeními v podobě různých umělých šikan. Zhruba někde v horní třetině mě trochu zaskočila XC vložka s přejezdem po horizontále, kterou jsem ale využil a srovnal si batoh, aby mě nemlátil zezadu do helmy. Druhá třetina mi dokonale splývá, jen vím, že tam byla řada pěkných míst v lese, že to hezky jelo a mělo to flow.

Vybavuju si jeden ostřejší padák, kam jsem najel krokem, protože jsem netušil, co mě čeká za hranou. Dost mě bavila i poslední část, která byla hodně na lesní hrabance, tu doleva, tu doprava, lehce nahoru, hodně dolů… V jednom místě jsem musel skoro zastavit a odhodit přední kolo, abych se vešel mezi dva stromky, ale to tam asi dělali všichni. Vtipné bylo, když jsem ke konci dojížděl jednoho kolegu z výjezdu a za zády přitom cítil dalšího rychlíka. Na krátkém výjezdu (výběhu) se tato naše trojice trochu roztrhala, později ale borec přede mnou solidárně uhnul a já mohl naplno přisvištět do cíle i s dalším natěšeným závodníkem v patách. Díky!

Transfer 2

Po první nekonečné erzetě jsme byli plní endorfinů, dojmů a pokřikovali na sebe, co se komu povedlo a co ne. Všichni jsme se shodli, že to byla erzeta jednoznačně krásná. Zbývalo tedy nechat trochu spadnout tepy, emoce a vyrazit na dvojku, kterou jsem si rovněž matně pamatoval ze své poslední návštěvy. Cesta na dvojku vedla kus po asfaltu, po velké silnici a pak po lesní silničce, kde se křižovala trať následující RZ2. Trochu jsem zafandili a pokračovali dál.

RZ2 – pro radost a pro vyjetí

Na startu dvojky bylo příjemně málo lidí, takže jsme zbytečně nevychladli, upevnili helmy, chrániče a jelo se. Dvojka byla taková příjemná odpočinková, poměrně rychlá a otevřená, jen dole bylo vícero šutrů a ke konci jsem trochu váhal, jelikož se na širší cestě trail poněkud vlnil sem a tam a já jen podle vyjetých stop trefoval, jestli mám jet tam nebo tam. Bonusem před cílem byly dva žlaby, které zde byly snad schválně, aby člověk nepřiletěl k silnici plnou rychlostí a aby bylo možné vůbec odečíst čip.

Transfer 3 – serpentiny na Ještěd

Cesta na trojku je rovněž klasika, kdy zde nemusíte jezdit každý rok, abyste si ji pamatovali. Prostě se stoupá po silnici až do sedla pod Ještěd, což je pořádný kus cesty a hromada zatáček. Naposled jsem tu jel na silničce a užíval si to, teď už mě ale od půlky kopce brněl zadek. Navíc kolegové do toho docela bušili a já se s nimi snažil držet krok, ale zase to celkem uteklo. Z parkoviště Výpřež, kde byla cisterna s pitnou vodou (rozhodně chytré řešení), se pokračovalo ještě dál po zelené až pod Černou horu…

RZ3 – jestli já to sjedu?

Trojka kategorie Race byla pro letošek naštěstí zkrácena, přesněji startovalo se až na kopci kousek od Černé hory a nebylo tak potřeba zdolávat předcházející vražedný výplaz. Když jsem tlačil kolo nahoru ke startu a vzpomínal, jak se touto sopkou dříve startovalo, šly na mě mrákoty. Nahoře už ale panovala lepší nálada, tady se jen vtipkovalo, kdo pojede a kdo poběží následný brdek a hlavně všichni spekulovali kudy a jak jet obávaný padák z Černé hory. Kouzlo mojí situace spočívalo v tom, že jsem si tento úsek matně pamatoval z minula, věděl jsem tedy zhruba co mě čeká, říkal jsem si ale, že to zkrátka pojedu podle toho, kam mě to hodí.

A přesně tak se i stalo. Kratší brdek jsem bez větších emocí vyšel, pak si užil následující houpavou lesní pasáž a už tu byla ona obávaná sekce dolů po kořenech a mezi šutráky. Myslím si, že jsem jel v podstatě tu samou lajnu jako předloni, protože tam to člověka tak nějak přirozeně navede. První část byla celkem v pohodě, pak jsem zahlédl pár opravdu ošklivých míst a nebýt silného povzbuzování od vedle stojících diváků, tak bych to snad vzdal. Takhle jsem se nechal vyhecovat, zatnul zuby, rozhodl se věřit Banditovi a jel! Až jsem to sjel!!!

Dole jsem sice někde lehce škrtnul pedálem a odšlápnul si, ale to už mi bylo naprosto jedno, byl jsem dole! Následovalo pár šutráků, jeden kratší výšlap, hranka a už vidím cíl. Jak jsem byl šťastný, že jsem to dal, si snad neumíte ani představit. Poměrně čistě, bezpečně a hlavně na oči. Šťastní a rozzáření byli i moji kolegové závodníci, kteří to také sjeli. Oba sice říkali, že měli z tréninku načtenou zcela jinou stopu, než co nakonec jeli, ale dali jsme to všichni a to bylo hlavní! Jupíííí!!!

Obávaná sekce na RZ3. Kudy byste jeli vy? (foto: Trail-Guide.cz)

Transfer 4 – tisíc mil na Ještěd

Přesun na start čtyřky působí na mapě, i se tak zdál být v mých vzpomínkách, poměrně pohodově. Návrat po štěrku do sedla takový i byl, když ale člověk začal stoupat znovu k Ještědu po silnici, začaly pomalu ale jistě docházet síly a morálka. Je to o dost jiné než na žiletce, kdy si člověk takový kopec užívá. Těžší enduro s lepivými plášti prostě není žádný chrt, i když trvám na svém, že Bandit 675, na to jak jede z kopce, jede i docela solidně do kopce.

RZ4 – DH trápení a zavřený gap

Na startu čtyřky byla trochu fronta, ale nebylo to vlastně až tak hrozné, jako jsem to zažil před dvěma lety. Zprvu mě zarazilo, když všichni řešili kudy jet už jen úvod padající strmě dolů od silnice. Byl jsem se proto na něj podívat a vypadalo to celkem jasně, jelikož zde dle všeho byla vyjetá jasná stopa a vybrzděná zatáčka, což den předtím nebylo. No nic, únava se již projevovala, tak jsem to zkraje rozjel dost opatrně, když nad tím všichni tak špekulovali, abych zjistil, že to při rozumné rychlosti bylo vcelku na pohodu.

Po prvním padáku následovala ostrá pravá do vysoké trávy a poté vcelku hravý, technický a místy zrádný horský trail. Nebýt to tak zarostlé, bylo by to lepší, takhle musel člověk dávat hodně pozor, aby nevletěl do nějakého šutráku nebo velkého kořene. Jedna menší skalka dolů (proč jsem tady tehdy slézal z kola), tři dřevěné lávky, transfer a… Zmatení smyslů!

Na konci transferu jsme vyjeli na louku a já najednou koukám, jak se z vrchu řítí biker, až mi po chvíli došlo, že se zde dvě lajny potkávají. Snažil jsem se tedy držet tu svojí a zbytek neřešit. Když jsem se konečně dohoupal na svah pod lanovkou, došlo mi, že zbytek znám. Bohužel! Jelo se stejně jako před dvěma lety, jenže tehdy to byla zbrusu nová pěšinka po čerstvé hrabance a teď šlo o dva roky poctivě hoblovanou DH lajnu, která podle toho také vypadá.

Chci umřít!

Přiznávám bez vytáček, že mi tady začínaly odcházet ruce, nohy a hlavně morál, až jsem chtěl v půlce toho všeho umřít. Když jsme tu byli před rokem se Zvoloušem testovat a fotit Specialized Demo 8 S-Works, dával jsem si tuhle část po sekcích na prototypu RB Bandit 675, místy si to užíval a místy se bál. Teď jsem jen trpěl a vzpomínal, jaké to bylo, když jsem si právě zdě půjčil na chvíli Demo!

Tohle je prostě regulérní DH a na enduru se tu člověk dost trápí. Mít to najeté, mít na to kondici a schopnosti, tak se dá půlka věcí proskákat nebo propružit, takhle… Takhle jsem si nadával, když jsem jako důchodce projel jednu zařazenou klopenku, děkoval za zavřený přescesťák, který někteří chtěli skočit jako při tréninku, byli ale zastaveni mlíkem, no a nakonec už jsem to nějak došoural do cíle a málem upadl na zem!

Občerstvit se a najít ztracený morál

Před pětkou a šestkou, na které nás už brala lanovka, byl čas na menší odpočinek a občerstvení. Bylo vlastně docela demotivující potkávat jezdce, kteří již měli hotovo, nebo sledovat borce jako je Michal Prokop, Michal Maroši, či Přemek Tejchman, jež si tu hověli pohledně v křesílkách a zabíjeli čas do vyhlášení, k němuž měli ještě snad i tři hodiny čas… Demotivující bylo také poslouchat popis posledních dvou erzet nebo výčet záludných míst. „Bacha na šestce, dole je taková zrádná skalka, dá se sjet, ale když bys jí chtěl skočit…“ No nic, radši jedu, ať to mám za sebou…

RZ5 – úroveň jedna, dva tři…

Po čtyřech erzetách a cestě lanovkou nahoru jsem začal zjišťovat, že jsem pěkně na kaši. Možná jsem si neměl dávat ten RedBull, když vím, že mi to nedělá dobře. Vážně, byl jsem dost vyhučený a nahoře na kopci bych vlastně ani nevěděl kam mám jet, kdyby mě kolegové nenasměrovali. Pětka startovala kousek od lanovky a byla údajně „trochu, úplně jiná“ než roky před tím. V praxi to znamenalo start mezi stromy a průlet po louce (sjezdovce), abychom brzy nato zahučeli do jakéhosi křoví, kde někdo dva dny předtím vysekal průjezd.

Mít trochu víc síly a morálu, tak by si to snad i užil. Ale i tak mě to docela bavilo. Nájezdy do těchto vykosených sekcí, které byly asi tři, byly obvykle dost prudké a na oči to byla slušná divočina. V cíli pak kluci říkali, že při tréninku to bylo skoro nejetelné a že to v odkloněném svahu na kořenech vůbec nedrželo. Naštěstí do neděle se zde vyjezdily stopy a pak už to šlo. V jednom místě jsem se trochu seknul, když mi přední kolo zmizelo v hroudě prachu, až jsem si říkal, že už se znovu nerozjedu, ale povedlo se.

Následoval opět jeden rychlý transfer po louce, paralelní jízda s RZ4, co mě předtím tak vylekala a nájezd pod lanovku. Zde jsem si docela užil pár klopenek, zbaběle objel drop z úzké lávky „brrr“ a snažil se bokem sjet skok z šutru, až jsem si klepnul převodníkem o jeho hranu. Fujjj! Tohle mě totálně psychicky zlomilo! Nebo to možná byla závěrečná sekce, kterou jsem si opět pamatoval z minula. Tedy uzavřené rozbité koryto, kde to se mnou mlátilo, až mi to málem vymlátilo řídítka z ruky, což se v jednom místě skoro povedlo!!! Docela jsem si oddychl, když jsem se dostal na širší lesní cestu a po chvíli se napojil na finiš, který byl sdílený s RZ4.

Vítěz kategorie Race Muži – Michal Prokop (Ghost)

RZ6 – já už asi nechci!

Před šestkou jsem byl psychicky už dost na dně. Tělo by snad ještě poslouchalo, hlava ale stávkovala. Navíc mě všichni strašili, jak je šestka těžká, rychlá, rozmlácená a ještě je tam „ten šutr“. Můj start do poslední erzety tedy nebyl vůbec pozitivní. Když jsem se pak rozjel, bylo to možná ještě horší, jelikož jsem si tenhle trail vybavil a vzpomněl si, že jsem se tu dost trápil s Banditem před rokem, i když jsem to nemusel jet v kuse.

Šestka byla fakt těžká. Velké kolo s velkými zdvihy by se tady sakra hodilo, takhle na enduru, ač je Bandit 675 slušná motorka, to s člověkem házelo sem a tam. Nějak jsem to ale sjel, ani nevím jak. Když jsem se pak dostal k onomu šutru, skoro jsem na jeho hraně zastavil a chtěl to seběhnout, až mě někdo hecnul, že to dám a já to sjel. Nebo to byl hlas s mojí hlavě??? Nevím! Spodek šestky taky znám a vzpomněl jsem si, jak mi tady cinkaly bezduše o ráfek. Teď jsem měl ale svoje kolo!!! A cinkaly zase! Navíc jsem už skoro neměl ruce a proto hecování lidí okolo v tu chvíli vůbec nezabíralo.

Rád bych to dal rychlejc, ale nešlo to. Možná jsem měl nahoře víc nafoukat gumy. Mlátilo by to se mnou asi stejně, ale nemusel bych se tolik bát o ráfky, nebo že to někde zuju! Nevím… Na úplný závěr mě na kousky rozebral dojezd, kdy po tom všem přišla zase jedna XC sekce po široké cestě zpět k areálu, spojení s RZ5, potom i s RZ4 a „už zase ten samý dojezd“. V jednom místě jsem chtěl kolo zahodit, skočit šipku a válet sudy až do Babylon centra a tam se utopit ve vířivce! Sakra, teď už to ale dojedu!

V cíli… A co potom?

Tak to byl můj Ještěd 2016. V cíli jsem si připadal jako balík několika puzzle, které do ruky dostala moje roční dcerka – rozložený na prvočinitele bez možnosti opětovné kompletace. Musel jsem se dát trochu dohromady kolou a zmrzlinou, což jsou moje tajné nutriční pomůcky! Když jsem se vydýchal, bylo to lepší a pak jsem i znovu začal mluvit a hodnotit průběh závodu s kamarády a známými. Na chvíli jsem ale i tak musel zalézt do kouta, abych to celé vstřebal… A radši vám ani nebudu popisovat, že jsem pak ještě sledoval hodiny, abych stihl vlak zpět do Smržovky, kde jsem se následně naháněl s manželkou, která čekala na dolním nádraží, zatímco já byl na horním. Ještě klika, že dolní nádraží bylo dole!

Kdy zase na Ještěd?

Když u nás začínalo oficiálně enduro, chvíli jsem se tomuto druhu závodění bránil, pak to někdy před třemi lety zkusil na Zadově a zjistil, jaká je to sranda. Poté jsem začal jezdit po závodech víc, hlavně kvůli reportážím a kvůli lidem! Už po pár závodech jsem si ale říkal, jestli mě bude bavit objíždět stejná místa rok co rok? První závod v nové lokalitě je vždy super, ale chtělo by se mi to jet znova?

Přišel jsem tehdy s vlastní teorií, že se možná vyplatí jezdit na určitá místa vždy ob rok. Člověk na spoustu detailů zapomene, za dva roky se trať často více či méně změní a je to celé jiné. Tuto teorii jsem zkoušel aktuálně na Ještědu a jsem z toho trochu rozpolcený. Určitě jsem rád, že se podoba trati v určitých místech změnila, zlepšila, proměnila. Trochu ale tápu nad otázkou, jestli bych chtěl jet Ještěd znovu?

DH enduro není enduro! Nebo tohle je teprve enduro?

Vezmu-li to po erzetách, pak mě jednička fascinovala svou délkou, v principu mě ale hodně bavila. Dvojka možná působila jako by byla do počtu, byla ale vlastně taky příjemná, plynulá a zábavná. Trojka Race, to je prostě výzva, té jsem se bál a na tu jsem se těšil a byl pak neskutečně šťastný, když jsem ji pokořil celou. Čtyřka měla dobrý začátek, lehounce otravný přejezd a vcelku pěkný, ale brutálně náročný konec. Ale to mi snad ještě přišlo zvladatelné. Pětka byla zajímavá na začátku novými úseky, bikeparkové překážky mi ale trochu nalomily psychiku a tvrdý závěr mě dodělal!

A šestka? To už bylo jen regulérní DH! Jasně, mohl jsem jet kategorii Hobby, ale to bych přišel o trojku a čtyřku či pětku bych jel stejně. Nějak nevím… Slyšel jsem dost názorů ve smyslu, že enduro do bikeparku nepatří, s čímž jsem zatím souhlasil jen na půl. Docela mě bavilo enduro loni v Malé Morávce v Bikeparku Kopřivná a špatné to vlastně i přes polom nebylo na Dolní Moravě. Ještěd mi ale připadá, že je prostě pro enduro kola až moc brutální. To už není „české enduro pro lidi“, ale závod pro extra třídu ideálně na kolech se 170 mm zdvihu na pružinách. Tohle jet na kole typu Giant Trance na 140 mm, tak bych asi trpěl jako zvíře a po čtyřce šel rovnou domů.

Nechci se dotknout pořadatelů, jelikož závod to byl celkově povedený a dobře zorganizovaný, jeho náročností ale jako bychom se dostávali někam, kam se dle mého zrovna Enduro Serie posunout sama nechtěla… Zhodnoťte to sami, napište nám svůj názor do komentáře a třeba z toho bude zajímavá diskuze s překvapivým závěrem. Osobně se těším na Zadov, který byl loni údajně hodně povedený. Malá Morávka a Špičák mi nevychází termínově, ale určitě bych rád zkusil novou lokalitu Klíny, která nahrazuje původní Most (viz kalendář enduro závodů 2016). Takže si to pak můžeme vyříkat i osobně 😉

Mějte se fajn a myslete na jedno – kolem se má člověk hlavně bavit!

Výsledky Kellys Enduro Race Ještěd 2016

Kompletní data na webu www.spoertsoft.cz

Race Elite
1./RE PROKOP Michal (Ghost Factory Racing Riot)
2./RE TEJCHMAN Přemek (SPECIALIZED)
3./RE ŘÍHA Jakub (CYKLO ŠVEC)
4./RE KUTIN Tomáš (Author-Enduroteam.cz)
5./RE TŘEŠŇÁK Petr (Freeride Team Ještěd)

Race Ženy
1./RZ DRENGUBÁKOVÁ Andrea (AUTHOR)
2./RZ HORÁKOVÁ Jana (Commencal FDF Team)
3./RZ DURČÁKOVÁ Dominika (Krabcycles Trek)

Race 30
1./R30 MAROSI Michal (N1)
2./R30 KUNEŠ Vlastimil (Poběžovice)
3./R30 PŠENIČKA Petr (AG Lab Inox)

Race 40+
1./R40+ DRABIK Peter (Kaktus bike team Bratislava)
2./R40+ SMETANÍK Milan (Gigantic Racing Team)
3./R40+ ČIŽINSKÝ Milan (Ghost Factory Racing Riot)

Hobby Muži
1./HM NAJDEK Jakub (ElementStore.cz)
2./HM TŘEŠŇÁK Adam (Author – PTRparts)
3./HM SMÍŠEK Ondřej (Děčín 34)

Hobby Junioři
1./HJ BLÁHA Vojtěch (SKK74)
2./HJ PEŠŤÁK Martin (MS Bike Academy Racing)
3./HJ BRONCZEK Jan (Bike team Sportovníkurzy.cz)

Hobby Ženy
1./HZ HILČEROVÁ Andrea
2./HZ RUSŇAKOVÁ Kristýna
3./HZ HANUŠOVÁ Zuzana (Jilemnice)