Enduro X Race – Dolní Morava 2015 (reportáž)

Tak tohle bylo zase něco! Zážitek, na který jen tak nezapomenu! Sice jen čtyři erzety, kvůli polomu ne až tak pestré jak být mohly, i tak ale kopce jako blázen, na lanovku jsme se mohli jen koukat a vzhledem k teplotě něco málo nad nulou a odpolednímu dešti to nebyla žádná romantika ani cestou dolů.

Vše mohlo být jinak…

Prostě Enduro X Race jak má být. Začít musím tentokrát zmínkou o tom, že se údolím Dolní Moravy nějaký týden dva před závodem prohnala větrná smršť, která polámala množství zdejších stromů. Zajímavé je, že nepopadaly komplet stejně jako před pár lety ve Vysokých Tatrách, kde se ze dne na den vytvořily rozsáhlé planiny na úpatí všech slavných štítů, nýbrž se polámaly jako špejle na pouti – v půlce. V době konání závodu proto stále platil zákaz vstupu do lesa, přičemž se ale podařilo vyjednat výjimku pro závodníky a pořadatele, aby se poslední letošní start Enduro X Race mohl vůbec odehrát.

Takový byl tedy základ, na kterém bylo možné stavět, v reálu základ plný omezení. Na místě to znamenalo, že se musela ve velké míře přizpůsobit trať závodu – omezit na místa, kam lesáci povolili vstup. Shrnuto podtrženo, ač to tak být nemělo, jely se tři z celkových čtyř erzet v bikeparku Dolní Morava, což někomu mohlo připadat docela nudné.

Jak mi ale v cíli vylíčil Aleš, hlavní pořadatel Enduro X Race, v plánu byly zcela jiné trasy. Nejen jedna vedoucí z vrcholu Klepáče, ale hned dvě natažené ve svahu tohoto krásného kopce. A ostatní dvě by bývaly byly také pestřejší, i když by se bikeparkové lajny i tak jistě využilo. Co ale můžete dělat, člověk míní, příroda mění! Počasí naštěstí „zatím“ ovládat neumíme, proto se mu musíme přizpůsobit.

Dolní Moravu na otočku? Proč ne!

Toliko obecný úvod, pojďme se nyní společně zabrat do mého vyprávění a zážitků, kterých je tentokrát plný ranec. Vše začalo již plánováním, kdy jsem si myslel, že Enduro Rally Most minulý víkend bude mým posledním letošním závodem. Pak se ale trochu poupravily rodinné plány a já hned začal špekulovat, jak a kde si vyšetřit čas na Enduro X Race na Dolní Moravě. Z tohoto seriálu jsem zatím odjel jenom letošní úvodní podnik v Sušici a byl jsem z něj nadšený. Dolní Moravu, neboli DM, mám navíc moc rád, hlavně z časů, kdy jsme jezdívali blbnout na Větrný vrch.

Jak to tedy udělat?

Problém byl v tom, že mě v sobotu čekala velká rodinná oslava, na pondělí jsem zase přislíbil účast na prezentaci značek Lapierre, Ghost, Salsa, Cratoni a dalších konané v Novém Městě na Moravě. Z této rovnice mi vyšel jediný výsledek: Pokud to jen trochu půjde, domluvit si kolo na půjčení přímo v rámci závodu na DM, vyrazit večer po oslavě, ať se alespoň probudím na místě a v neděli večer se přesunout do NMnM. Ufff! Logistika jako blázen, naštěstí ale vše vyšlo.

Půjčil jsem si od manželky její kompaktní žihadlo, ať netrápím svůj poloobytný tank a ať jsem rychlejší. Z Prahy jsem vyrážel v sobotu kolem desáté večer, abych se na místě objevil chvíli před jednou ráno. Na místě jsem obhlédl situaci, zjistil, že celá Dolní Morava spí, tedy až na párty, která jela v boudě u vleku na Větrném vrchu, kde jsem se rozhodl nocovat v autě. Malý kombík sice nenabízí tolik místa a komfortu jako můj sedmimístný MPV parník, ale spát se tu taky dalo a ani ten hluk z baru mě nakonec moc nerušil.

Nocování v autě, to prostě miluju!

Ráno plné překvapení

V neděli ráno jsem otevřel oči poměrně brzo, světlo mě vzbudilo kolem sedmé. Trochu mě přitom znervóznilo, když po čtvrthodině převalování se v autě začaly po oknech stékat dešťové kapky. Pohled na radar a předpověď Norů z www.yr.no nebyla úplně pozitivní, stejně tak ani pohled směrem na Slamník, respektive k chatě Slaměnka, kde začínají tratě bikeparku DM. Přesněji vrchol nebyl vůbec vidět, místy ale mezi mraky vykoukla prapodivná ohromná stavba a neskromný jeřáb! „Co to tam nahoře proboha staví? Vypadá to jako přistávací dok pro vesmírnou loď Enterprise!“

Pravda je taková, že se u Slaměnky staví „Stezka v oblacích“, obdoba procházky v korunách stromů, která láká turisty již nějaký rok v lesích u Lipna. Tato stavba, která měla být dokončena v létě 2015 (to už se asi nestihne), je přitom tak obrovská, že od dolní stanice lanovky, od hotelu Vista a aktuálně základny závodu, vypadal celý přes 1000 metrů vysoký kopec až podezřele malý. To byl ale zatraceně krutý optický klam. Už jen proto, že jsem věděl, jak drsný je výjezd ke Slaměnce, jelikož jsem jej před pár lety absolvoval se zapojeným dětským vozíkem. A dnes jej máme jet třikrát!!!

Plánovaná stezka v oblacích… Termín realizace se trochu nestíhá!

Půl hodina navíc snad bude stačit?!

Když to shrnu, počasí, že by psa těžko vyháněl, teplota ráno na parkovišti podle mého auta 10°C, podle AccuWeather 2°C a na „real feel“ jsem se radši ani nedíval. Vzhledem k brzkému vstávání jsem stihl ještě dokončit jeden překlad, kdy jsem seděl v křesílku před autem a takto totálně vymrzl. Alespoň jsem zabil čas do doby než otevíral místní krám, skočil jsem si tam pro něco k snídani a také pro pastu na zuby, kterou jsem zas jednou zapomněl doma a mazal jsem na prezentaci. Něco po osmé tu byl ještě docela klid, připravovala se kola, vlajky, zázemí atd.

Aleš mi dal číslo, čip a další věci a upozornil mě, že se startuje o půl hodiny dřív než bylo původně v plánu. To jsem tedy už věděl v sobotu večer, každopádně jsme si tuto skutečnost připomněli ještě při pohledu na časový rozpis startů jednotlivých RZ přepsaných fixou. „Na druhou RZ jsme přidali půl hodiny kvůli polomu, snad to bude stačit,“ informoval mě Aleš.

Hned poté jsem si šel převzít slíbené kolo, kdy jsem nakonec dostal půjčený Scott Genius LT 710. Karbonovou potvůrku, jen byla v Lku a ne Mku, jak jsem si přál. „Lko zvládneš, ne? Na Mku 720 nám někdo rozsedl sedlovku a na 710 je Reverb, takže to bude i lepší, co říkáš?“ Nebyl čas ptát se kdo je kdo, poděkoval jsem, převzal jsem si kolo a šel se nachystat na start. Jen pro vaši informaci, kola Scott se běžně na závod v rámci Enduro X Serie nepůjčují, u mě kluci udělali výjimku, jelikož mě znají a jelikož jsem odpřísáhnul, že pojedu na jistotu, abych mohl sepsat tuhle reportáž a nikoliv na výsledek.

Můj závodní stroj – Scott Genius LT 720 (2015)

Jedeš na oči? Samozřejmě!

Už to konečně zkrátím. Převlékat se do bikových montérek vedle auta za drobného mrholení a již zmíněné nevalné teploty (přesně před týdnem jsem se dusil horkem v Mostě) bylo pure! Pure enduro! Doladil jsem věci, naladil si kolo, nahodil pedály, čip, číslo atd. a vyrazil směr start. Jelikož jsem se ale cestou k autu stihl několikrát zakecat, „Čau Jirko, co dělá ruka?“ přifrčel jsem na základnu a měl asi tři minuty do startu.

Moderátor Michal Berka už mě zná, proto mě uvedl již tradičním způsobem: „A tady je číslo 39, Štěpán Hájíček, závodící redaktor za BikeAndRide.cz, a jako vždy pozdě nebo alespoň na poslední chvíli. Jedeš zase na oči?“ „Komplet, přijel jsem včera v noci,“ zněla má odpověď. „Tak hodně štěstí, jeď opatrně a… Už bys měl být na trati,“ vyprovodil mě Michal do závodu.

Transfer 1

První výstup, alias transfer, stejně jako třetí a čtvrtý, končil na kvótě skoro přesných 1100 metrů nad mořem. Na to, že jsme stoupali jednou ze 730 m a před třetí RZ z 630 m, to nebylo zlé. První transfer jsem jel z větší části v sedle, kousek po opuštění startovní brány se muselo tlačit kolmo po sjezdovce vzhůru až na širší lesní cestu. Druhou půlku jsem stoupal ve společnosti Jakuba Pavlase, který skončil celkově pátý. Gratuluju! Cestou nahoru jsme kecali a vtipkovali, jak tu závěrečnou pasáž napodruhé a napotřetí určitě šlapat nebudeme, ale budeme zde šlapat pěšky!

Na vrchol jsme dojeli v dobré náladě a s poměrně rozumným tepem i dechem. Trochu znervózňující bylo zjištění, že nám do startu zbývá zhruba deset minut. Přesněji mně, protože jsem měl nižší startovní číslo a Kuba mě dojel v kopci, když jsem ladil posed na kole, na němž jsem v životě neseděl. To je skutečná výzva pro testera mého formátu. Nastoupit do závodu s kolem, které vůbec neznám! Ale jezdit se dá na všem a Scott Genius LT 710 s karbonovým rámem, Foxkou 36 vepředu a krásně hrubým obutím Schwalbe Hans Dampf není žádné ořezávátko!

Ranní výhled na Slamník sliboval „velké“ zážitky!

RZ1

Před startem jsem za těch deset minut stačil nasadit chrániče, na helmu upnout kameru, zapnout nahrávání, navléknout rukavice, prohodit pár slov s Andreou co startovala pár míst přede mnou a tak nějak se zklidnit a zkontrolovat naposled kolo. Pak už ale honem na startovní čáru, hlídat velké hodiny, které odpočítávaly můj startovní čas. Je to sice drsné startovat v určitý čas, jelikož když něco na transferu nestihnete, máte smůlu, je to ale mnohem přesnější a celkově tak nějak spravedlivější než odečítání čipů na startu a v cíli.

Jednička, stejně jako trojka a čtyřka, startovala kousíček od horní stanice lanovky u chaty Slaměnka. Hned vedle se přitom buduje již zmiňovaná procházka v oblacích. Dnes by to bylo doslovné. Příjemně mě překvapil již začátek tratě, kdy se nemuselo suše sjíždět po široké cestě, ale ke vstupní bráně vedl po sjezdovce nový trail s pár skoky, velkými klopkami a jednou odbočkou, kdy jsem si nebyl jistý, zda jedu správně.

Pak přišla zdejší již klasická slavobrána a stezka, kterou si z větší části pamatuju. Nejdřív poměrně široký, jemným štěrkem vysypaný trail s klopenkami, které bylo skoro rychlejší krouhat rovně. Následovalo pár drobných úseků přes kořeny a šup mezi stromy, úzké klopky, velké skoky, zase zatáčky, jedna dost zavírací a pak rychlý padák dolů do sedla Vyhlídka – lanovka. Pálím to zde rovně a říkám si, kam to vlastně pokračuje a zda mi někdo ukáže cestu?

 

Naštěstí ale na protější straně sedla stál pořadatel a ukazoval na dřevěné lávky. O nich mi ráno vyprávěl Jirka Fikejz, že to na nich i přes pletivo docela klouže a že je tam nějaká zrádná klopenka bez pletiva. Pletivo bylo, ale jen na rovné části, nikoliv na zkosené. Jel jsem i tak dost opatrně, protože na pár místech bylo pletivo potrhané a tak nějak jsem nevěděl, co vše to může udělat.

Skončily lávky a pokračoval klasický trail, který mě vlastně dost bavil. Jeden delší transfer napříč sjezdovkou byl sice trochu otravný, ale zase si na chvíli odpočinuly ruce. Cestou jsem si přitom stačil všimnout nových mini odboček a různých srandiček a skoků na místech, kde jsme to pálili rovně dolů.

Nakonec přišel můj celkem oblíbený lesní závěr, pár skočků, něco jsem proletěl a něco objel. V klopkách jsem totiž zaznamenal, že mi docela slušně plave zadní kolo a dostal jsem strach z defektu. V cíli jsem ale zjistil, že jsem to asi moc ufouknul a guma v zatáčkách holt tolik nedržela. Ale zase to krásně až luxusně zobalo! Na první zkušenost se Scottem Genius LT dobrý divadýlko 😀

Transfer 2

Druhá erzeta vedla z protějšího kopce, od hraniční rozhledny Klepáč (1144 m). Na tomhle kopci jsem před lety byl a věděl jsem, jak je to tam krásné. Výjezd nahoru ale rozhodně nebyl zadarmo. Byl vlastně dost pohodový, nejstrmější byl asi začátek po silnici k parkovišti Pod Klepáčem, pak jsme ale uhnuli na traverzu, která není v mapě označena žádnou značkou, jež nás dovedla až do sedla Puchačka, přímo na hranici Česka a Polska.

Cestou jsem průběžně kontroloval čas a zdálo se, že limit stihneme úplně v suchu. „Hele, dáme si tu někde na vyhlídce svačinu, ať tam nahoře zbytečně nemrzneme,“ hlásil jsem na Kubu. Jaká to ale byla pošetilost. Nakonec jsme nikde nestavěli, jeli jsme sice pohodu, ale jeli jsme furt. Když to zkrátím, tak vše šlo hladce až někam k vrcholu Hleďsebe (1190 m – nejvyšší bod závodu).

Za ním se jelo kousek z kopce, člověk si tak mohl osahat jak moc kloužou zdejší oslizlé kořeny, jenže pak to přišlo. Polom v plné síle, hromady neodklizených stromů a kmenů, které zatím nebylo možné odtěžit kvůli složitější dohodě s Polskou stranou. Z pohodového transferu se stala slušná prolézačka, jak krásně demonstruje jedna fotka na Instagramu. Než jsme tohle zvládli, letěl čas jako o závod a ve chvíli, kdy jsme stanuli na vrcholu Klepáč (1144 m), zbývaly do mého startu jen dvě nebo tři minuty.

Jedna z řady prolézaček při cestě na start RZ2

RZ2

Takhle rychlou předstartovní přípravu jsem ještě neabsolvoval. Zkontrolovat chrániče, nacvaknout a zapnout kameru, to je prostě nutnost, rukavice atd. Jen brýle, které byly totálně upocené a umatlané jsem neměl čím otřít, tak jsem je pouze strčil do kapsy, odemknul odpružení, zarazil sedlovku a jel!

Jel jsem zprvu snad i trochu v tempu, pak ale přišla nekonečná a nekonečně krásná rock garden, kde se přede mnou ze země sbíral jeden závodník, proto jsem nasadil tempo „na jistotu“. Mít to možná trochu najeté, i když v té délce to asi nešlo. Nebudu vám nic povídat, koukněte na video, to řekne vše.

Po mnoha stech metrech luxusního kamenitého hraničního trailu po hřebeni jsme uhnuli doleva na širší cestu a kus dupali po rovině. Dobrý čas na protažení a vyklepání rukou a v mém případě i doladění až moc natvrdo utažených brzd. Po pár stech metrech tahle pohoda končila a začala drsná lesní hrabanka. Žádné motání se na rovině, ale po vlažnějším začátku drsné padáky a pořádný lesní hard core přesně ve stylu Enduro X Race. Čistě na oči a bez brýlí jsem zvládl i nejprudší střední pasáž, párkrát jsem si sice odšlápl, ale to se při neznalosti terénu doufám toleruje.

Celá sekce končila strmým dojezdem na silnici, na který jako by mě někdo před startem upozorňoval… Následoval krátký přejezd po asfaltu, poté do lesa a šup na louku. Přejezd po louce byl pravda trochu vysilující, ale dal se. Před sebou jsem viděl jednoho jezdce, co mě na konci první sekce předjel, za sebou jsem pak cítil rozjetého Kubu.

Pole skončilo a přišla zrádná lesní pěšina, na kterou se nedalo vletět v plné rychlosti, jinak by šel člověk kolmo dolů. Jedna a druhá zatáčka v minimální rychlosti a už je tu závěr v podobě staré zarostlé a místy čerstvě pokosené fourcross tratě na Větrném vrchu. Tohle místo znám a pamatuju si, jak velké jsou zde skoky a jak to kope. Navíc Větrný vrch nemá své jméno jen tak pro nic za nic. Kuba skoro vše naskákal a proto mě hned z kraje přeskákal. Já se to snažil nějak rozumně dovlnit a utlumit až dolů, místy jsem měl ale hodně stažený… Víte co! Trencle jsem ale nestáhnul.

Dojezd na RZ2. Tady bylo ještě sucho a v tuhle chvíli jsme ještě nevěděli, kolik lidí Větrný vrch shodil…

RZ2 – dovětek

Trojka byla pekelná a pekelně hezká se vším všudy. Pestrá, zábavná, těžká i dlouhá. Mráčkem na nebi se stala skutečnost, když chvíli za mnou dojel borec, jak se sakra jmenuje, kterému na jednom skoku fouklo a on šel krutě k zemi. Výsledkem byl, jak jsem se později dozvěděl, naštípnutý prst, trochu naražená žebra a snad i lehčí otřes mozku. Kluci pořadatelský proto zavolali horskou službu, ať borce radši odvezou a prohlédnou. Jo a pádů tu bylo ten den víc. Jestli je to pravda, tak na konci RZ2 měl nehezký pád i Tomáš Kutin! I takové může být enduro!

Transfer 3

Přejezd na trojku, zpět ke Slaměnce, jsme krásně zazdili. Zakecali jsme se, někde špatně odbočili a vraceli se zpět k základně, což byla chyba. Bohužel jsme pak ale skupinově neposlechli můj mapový a navigační instinkt a místo toho, abychom se drželi modré značky a napojili se po pár stech metrech na Transfer 1 a 4, objeli jsme znovu celý kopec a stoupali nakonec tak, jak se na trojku stoupat mělo.

Přejezd na trojku tak byl brutálně dlouhý, s trochou stresu neskutečně únavný a absolutně demotivující. Kuba svůj start díky nasazenému krutému tempu stihl, já na svůj startovní čas rezignoval a radši šel místy pěšky, abych byl nahoře, totálně psychicky nalomený, dobrých deset minut po mém startovním čase. Ve výsledku jsem na trať vyrážel mezi posledními závodníky s čísly kolem šedesátky, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Hlavně se dostat dolů, tam bude občerstvení a uvidí se co dál.

Počasí i start na trojce byly blízko bodu mrazu a to doslova!

RZ3

Trojka to byl těžký autopilot. Rezignovaný na svůj čas jsem si nahoře ještě přifouknul zadní gumu, ať to v těch klopkách alespoň neujíždí a po chvíli vydýchávání se vysmahnul mezi kluky co čekali na svůj výstřel. Začátek stejný jako na jedničce až do sedla k lanovce. Zde se ale pokračovalo rovně, což znamenalo kratší výjezd přes boule až na hřebínek. Tady mě, tuším, někdo předjel a já měl alespoň předjezdce.

Vzpomínám si na luxusně vyšejpované klopenky, které byly úplně nové. Nádhera! Pak ještě kus budovaného trailu a najednou lesní hrabanková divočina občas proložená zpevněnou zatáčkou a tak podobně. Tady bude brzy nový trail, zatím to ale bylo dost v punku. Dojezd RZ3 na cestu, naštěstí se nemusí spurtovat další tři kilometry k hotelu a pro mě, v danou chvíli, hotovo! Čip mi odečetl sám Aleš a to už věděl, že jsme při přejezdu na RZ3 bloudili. Asi bych mu k tomu i něco řekl, ale byl jsem dost mimo.

Dojezd od cíle RZ3 k hotelu a tedy i k základně závodu mě ale překvapivě probral. Dojel jsem Andreu, která vypadala, že z kola každou chvíli upadne, jak byla zmrzlá a unavená. Já ji tak jen utěšoval, že pokud nestihla start, muselo to být tak maximálně o minutu až dvě.

Zasloužené občerstvení

U základny na nás čekalo jídlo a pití. Z jídla jsem do sebe tradičně nedokázal nic dostat, ještě že jsem slupnul jednu Bounty po konci RZ2. Teplý čaj byl fajn, já ale potřeboval cukr a kofein. Nebyl jsem proto líný, sjel kousek dolů k autu a z chladící tašky (co by člověk chladil při teplotě něco málo nad nulou) vytáhl malou láhev koly. Trochu jsem si srknul, prohodil pár slov se sousedem bikerem, který zvažoval odstup ze závodu a mazal zpět na základnu.

Před startem RZ3 jsem myslel, že to zabalím. To samé mě napadlo, když dole u základny začalo konečně pořádně pršet, jak přesně na čas slibovala předpověď. „Když už jsem ale tady a když mám teď najednou náladu… Stačil jsem si trochu odfrknout, tak jedu. Na ten kopec už se nějak dostanu!!!“

Transfer 4

Na čtyřku se jelo přesně to samé co na jedničku. První doslovný výšlap po sjezdovce jsem dal celkem v pohodě a koukal, jak promrzlá a zničená Andrea klouže ve svých SPD lodičkách. Zlaté „fajfteny“! Jednak se s nimi chodivé transfery mnohem lépe zvládají už jen z principu (jako že jsou podobné běžné botě), jednak jejich podrážka, byť v místě kontaktu s pedálem zcela hladká, díky gumě Stealth prostě drží. A držela i na mokré čvachtavé louce.

Po nekonečném transferu na trojku mi ten samý, co se jel na jedničku, připadal najednou nějak jednoduchý a krátký. Před dosažením Vyhlídky – lanovka jsem z kola slezl už jen jednou, jinak jsem normálně točil klikama, protože mi to přišlo příjemnější. V sedle jsem si trochu vydechl, dopil vytouženou kolu a počkal na Andy. Spolu jsme pak jeli následný traverz, spolu jsme začali tlačit finální úsek, kde jsem ji ale po chvíli opustil, jelikož moje nohy i hlava už chtěly být nahoře.

Ta trocha kofeinu v krvi mě nakopla dokonce tolik, že jsem posledních tři sta, čtyři sta metrů zase odjel na kole, jen abych tam byl co nejdřív. Jak kvůli času startu, i když už to bylo úplně jedno, tak kvůli sobě, abych to měl za sebou. Nevím jak to dělám, ale takovéto, třeba i virtuální finiše, mě vždy dokáží nabudit. Trochu blbě zužitkovaný „Race mode“! Asi pozůstatek z dob účasti na maratonech.

Poslední odpal do poslední erzety! Teď už je to v kapse!!!

RZ4

Před čtyřkou jsem byl nějak moc vybuzený už jen proto, že jsem se viděl dole v cíli. Tak zase vše nachystat, udělat pár fotek před startem, na lajnu a jede se! Potřetí to samé, mně to ale vlastně vůbec nevadilo. Velké lavice se mi tentokrát nechtělo už vůbec skákat, jelikož foukalo jako blázen, proto jsem se jen vezl a snažil se užít si alespoň klopenky.

V sedle u lanovky se zase jelo rovně, tentokrát se ale v nějakém místě uhýbalo vpravo po trailu, což nás zavedlo další sadou umetených zatáček zpět na původní DM trail do místa, kde končí dřevěné lávky. Pokračování pak ale bylo trochu šedivé. Chvíle bezmyšlenkovitého drncání po svážnici, pak kratší výjezd, opět bezduché kodrcání se po stejné cestě, kterou jsme šli nahoru a stoupací pole, kde to můj „předjezdec“ ohnul dolů. Asi defekt nebo jiný důvod rezignace.

Já pokračoval rovně, abych si nakonec vychutnal poslední technický úsek takovým ztraceným zapomenutým údolíčkem, kde to ale bylo moc pěkné. Na jeho konci bylo potřeba se přes malý hrb vyšvihnout na louku, vytáhnout teleskop a tupě dupat do kopce přes drny a uválenou trávu. Očistec na samotný závěr jako blázen, ale i tohle patří k enduru, navíc to člověk chápe vzhledem k polomu a omezeným možnostem trasování.

Úplný závěr už šel zase trochu dolů, zadupat ještě trochu na efekt před diváky a smykem se doklouzat po trávě skrz cílový oblouk až k mistru odečítači čipů! A hotovo! Mám to za sebou!!!

Enduro X Race Dolní Morava 2015 – závěr

Byl to velký hard core! Dobře třicet stupňů rozdílu od minulé neděle a Enduro Rally v Mostě. Přes 40 km a přes 2000 metrů nastoupáno! Předem tyto hodnoty nikdo nevěděl, nebo nechtěl vědět. Tratě z určitého úhlu pohledu vcelku jednotvárné, až na RZ2, v globálu ale zábavné a za daného počasí poměrně těžké. Každá RZ měla, za mě, kolem 10 minut, což není žádná srabárna. Škoda toho polomu a nevyužitého potenciálu zdejších kopců, příští rok to ale určitě vyjde!

Enduro X Race Dolní Morava 2015 – Kompletní výsledky na www.sportsoft.cz

Nejrychlejší dívky – Andrea a Elen

Nejrychlejší junioři

Absolutní vítězové! Sorry, jinou ostrou fotku kvůli dešti a třesoucím se rukou nemám…

Enduro X Race Dolní Morava 2015 – výsledky seriálu

Po konci závodu na Dolní Moravě se vyhlašovali i celkoví vítězové jednotlivých kategorií, což bylo fajn, jen jsme byli všichni totálně zmrzlí a rozmáčení. Jen pár borců z předních příček se před vyhlašováním stihlo vysprchovat a hodit do civilu, nebo alespoň suchého a teplého oblečení! Gratulace všem a vůbec poklona všem, kdo tenhle závod dokončili. Bylo to na fyzičku a snad ještě víc na morál. Nechci se chvástat, ale sám jsem měl obrovskou radost, že jsem se nesložil, že jsem to dojel až do cíle, výsledek nevýsledek!

Uff, tak na jaře v Sušici, ta je stejně ze všech enduro závodů, co jsem zatím u nás objel, jednoznačně nejlepší!!!