MTB Trilogy Broumovsko 2015 – „Pure enduro“

MTB Trilogy 2015 - reportazPro MTB Trilogy 2015, které se odehrálo na začátku července, by se dala nalézt spousta výstižných synonym – třeba: výzva, očistec, peklo, životní zážitek nebo zkouška vůle. V první řadě to je ale synonymum pro skutečně surové enduro, které stojí za to vyzkoušet alespoň jednou za život!

Text: Andrea Drengubáková | Foto: Bóša (facebook) / Jiří Fikejz (flickr)
MTB Trilogy je totiž etapový závod skládající se z prologu a tří dnů, kdy závodníci tedy za celkem čtyři dny ujedou 228 km s celkovým převýšením 8 400 m, přičemž enduristi si v tomto etapáku přijdou na výživných 36 erzet, na kterých nechybí poctivé výjezdy, šlapavé úseky a technické sjezdy ve stylu broušení zadku o zadní kolo!!!

Do Teplice nad Metují se dostáváme ve čtvrtek kolem druhé hodiny a start prologu je stanoven na třetí. Takže nemusím vysvětlovat, že si trať dopředu na rozdíl od ostatních poctivých enduristů nestíháme najet. Ale když už enduro na oči, tak od začátku do konce, ne? Trať má sice jen 12 km, nicméně i na tomto úseku zvládli organizátoři namotat 6 erzet.

Jelikož jsem Trilogy poprvé zakusila už loni, měla jsem zhruba představu, co mě čeká. Na druhou stranu jsem měla v každé zatáčce pocit, že se za ní vynoří něco neočekávaně těžkého – takže prsty se z brzd ani na chvilku nehnuly. Asi nebudu popisovat erzetu po erzetě (když jich je dohromady 36), ale vypíchnu to nejzajímavější.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

PROLOG

Třeba – myslím, že to bylo ve třetí erzetě – jsme měli čest s tzv. „Enduristovo překvapením“. Popíšu situaci. Jedete takhle úzkým trailem po skále a najednou se před vámi skalka ostře zalamuje a zvýšená okolní koncentrace diváků dává tušit, že tam bude něco šťavnatého na koukání. To mě samozřejmě trochu rozhodí a zkusmo křiknu: „Co tam je?“ a hned se mi dostane suché odpovědi: „Díra.“

Stručně a trefně. Díra a po stranách to máte s řídítky tak akorát… Už, už mi tleskají, že jsem to pěkně projela, načež se mi už pod skalkou na rovině smekne do zatáčky přední kolo a já jdu pusou k zemi. Nic nového pod sluncem, na tohle jsem speciálně trénovaná a žádný střet se zemí mě už nemůže jen tak rozhodit. Náladu si zvednu na dalších erzetách, kdy mě docela baví kontrolované sesuny po prudkých stráních, kde si zadkem o zadní kolo opravdu občas škrtnete.

Erzety jsou všechny pěkně technické a ani XC výjezd nechybí. Ten delší dávám, i když u toho hekám jak Šarapovová na Wimbledonu, ale ten druhý kořenovitý už zbaběle seskakuju a vybíhám. A vážně největšího tygra hodím při tlačení kola do kopce? Druhý den mám na koleni i přes chránič modřinu jak koláč – to jen pro představu náročných výjezdů na Trilogy. A přitom to nejlepší mělo teprve přijít.

reklama

ETAPA 1.

První den, první etapa má pěkných 70 km a 9 erzet. S kamarádem to berem jako pěkný výlet – kam jinam, než na kolo, když máme ta pěkná tropická vedra, že? Na první erzetu se dostáváme se skupinkou dalších pohodových enduristů, co mají zřejmě podobné smyšlení jako my. První erzeta neskrývá nic záludného – nejdřív šlapavá, ale opravdu pořádně šlapavá část po hřebeni na odkloněných kořenech a pak pěknou technickou lesní hrabankou následoval spád z hřebene dolů.

Už ale při odbočování dolů z hřebene cítím, že na kole něco není tak, jak má. A šup, je tam prázdné zadní kolo. Už je mi to trapné, že se žádný můj report bez toho neobejde, ale zřejmě si nemůžu pomoct, než si závody zpestřovat tímto způsobem. Teď mě milovníci ráfku ukamenují, ale sjezd mě bavil natolik, že jsem si ho prázdným zadním kolem nenechala pokazit a opatrnější jízdou jsem sjela do cíle RZ.

V cíli pak zavírám oči nad dvěma místy, kde je precizně bouchlý ráfek, až mi kamarád odvětí, že teď už budu defektit furt. Sice tvrdím, jak se na to vyprdnu, protože s defektama mě to nebaví, ale poslušně pumpuju zadní kolo a k odstoupení ze závodu se nijak nemám.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1., RZ2

Na druhou erzetu už docela pálí nožky, protože ta startuje z Ruprechtického Špičáku, a to rozhodně není kopec, který by se na kole dal vyjet (platí pro nás, normální smrtelníky). Na druhou erzetu v první etapě mám z loňska prima vzpomínku – na startu jsem si nechala batoh a zjistila to až někde dole za cílem erzety. Po té, co jsem si kopec pracně vyšlápla (chvílemi po kolenou, jak to bylo prudké), mi nahoře startér oznámil, že ten oranžový batůžek už někdo svezl dolů.

Ano a byl to přesně ten borec, kterému jsem ještě fandila „Pooojď, dávéééj!“. Ale že mi veze batůžek…To mi věřte, že seběhnutí toho krpálu mi vzalo víc sil, než celé Trilogy dohromady! Letos bych si tu na startu mohla nechat třeba kolo. Tahle erzeta ale jinak patří mezi ty oblíbené – jedná se o hodně prudký sešup po hraniční cestě, kdy jsem si v nejprudší části střihla trochu bigbít, protože suchem se trail docela sypal a různá korýtka a kořeny v té rychlosti cloumaly mnou i kolem jak se patří!

Jednou jsem se zachránila od pádu stopou, která vedla větvemi smrčku, takže jsem byla příjemně překvapená, že mě ty ohebné větve nikam nekatapultovaly. Řekněme, že to nestihly! Suma sumárum, druhá erzeta baví – nešlape se na ní, je prudká a o rychlost na ní opravdu není nouze.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1., RZ3

Od konce druhé erzety je to jen kousek ke třetí, která je nová. Ze začátku mě překvapí dost šlapání po šotolině, která se na Trilogy moc nenosí. Po nějaké době se uhne na lesní trail a já už natěšeně dávám sedlovku dolů v očekávání nějakého lesního sjezdíku. Najíždím ale na lesní traverz, který se tváří, že dlouhý nebude, ale opak je pravdou. Kdybych věděla, jak dlouho po něm pojedu, dala bych si sedlo zas nahoru!

Pak ale následovala zase část, kde si všechny enduristické jazýčky smlsly. Krásný točivý lesní trail, který se dal pěkně plynule a člověk si na něm s kolem vyloženě hrál. Na konci erzety nás čekaly dvě odměny – jednak brod, který se v tom vedru hodil a jednak občerstvovačka, kde nemůžu nezmínit tu nejlepší sýrovou pomazánku!

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1. RZ4

Čtvrtá erzeta je docela oříšek. Za prvé je dlouhá, za druhé jsou v ní asi dva výjezdy a za třetí je tam ke konci docela přísná skála, kterou jsem loni stylem pade na pade sjela a v cíli jsem tenkrát přemýšlela, jestli za tohle nemůže být Véna Hornych (stavitel tratí) nějak trestně stíhaný! Jakože má dovoleno pouštět lidi na tohle!

Zatímco oba výjezdy dávám a pasáž před skálou si docela užívám, těsně před skálou mě štěstí opustí. V prudkém úseku, kdy se potřebuju trefit mezi dva stromy chytnu takový smyk, že kolo otočím na štorc a zaseknu mezi těmi vzrostlými kmeny. Já se naštěstí převalím na stranu ke svahu, takže kolo mi vytváří ohrádku, abych nesjela dolů.

To je na jednu stranu prima, na druhou stranu by to bylo všechno o dost příjemnější, kdybych si při slézání z kola neopřela nohu o rozpálený kotouč (je pár dní po Trilogy a ještě pořád to pěkně mokvá!). Tímto se omlouvám kamarádovi, který mi v téhle pasáži fandil (něco jako „Jééééď!! Co tam děláš?!), že jsem ho poslala do tmy, ale musí pochopit moje tehdejší pocity 😀

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1. RZ5

Při šlapání na pátou erzetu už pomalu síly odchází. Když je v kopci už nejhůř, potkáváme pořadatele na trati a ten nám milosrdně odpoví, že už je to asi jen kilák. To jsme ještě nevěděli, že tohle byla univerzální odpověď na Trilogy pro jakoukoli otázku o vzdálenosti. Takže ještě tak dalších 40 minut a byli jsme na kopci.

Na páté erzetě měla být vychytávka v podobě průjezdu neosvětleným tunelem. Z loňska si dobře pamatuju, jak jsem se měla držet jen pravé strany a v tunelu jsem třeštila oči do tmy a čekala, kdy strašně půjdu k zemi. Letos nám tunel z erzety naštěstí „vyndali“, protože opatrné objíždění překážky ve tmě v prostředku tunelu by asi nebylo úplně nejvíc enduro. Erzeta se tímto stala poměrně jednoduchou, ale jednou z nejvíc šlapavých, protože největší část tvořil traverz, na kterém bylo prostě potřeba pořádně dupat.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1., RZ6

A šlapeme po rozpálené louce na šestou erzetu. A čím víc šlapu do kopce, tím se mi to zdá obtížnější. Bodejť by ne, když si po chvíli všimnu, že mám na zadním kole pomalý defekt… Takže zase batoh dolů, vyndat duši, pumpičku, montpáky… Už bych to mohla dělat na čas. Kamarád, co se mnou na MTB Trilogy výletí, už ale podruhé na moji opravu čekat nechce a protože toho má docela plný brejle, pošlu ho napřed. To už mě ale za chvíli předjíždí i poslední Poláci a já si uvědomuju, že jsem teď už úplně fakt poslední a nikdo mi tu nepomůže.

Největším problémem se totiž stane nandávání zadního kola, kdy si všimnu uvolněné přehazovačky a zadní osu tedy do kola ne a ne dostat. A v tuhle chvíli jsem přesvědčená, že dneska už nikam nedojedu a donesu takhle rozebrané kolo zpátky na občerstvovačku se slovy „Je to rozbitý“. Po další chvíli zápolení a nadávání se mi podaří narvat zadní kolo do rámu. To je dost!

S touhle časovou ztrátou mi ale přijde, že do cíle dojedu za tmy. Naštěstí šlápnu do pedálů a na startu další erzety na mě kamarád solidárně čeká. Uf, aspoň tak. Šestá erzeta je technická až to bolí. Zrádně zavřené zatáčky mezi stromy, nečekané výjezdy a jedna kaluž bahna, která evokovala spíš k tomu slézt z kola, přehodit ho na druhou stranu a s rozběhem ji přeskočit. Naštěstí se nezapíchávám v bahně, ale málem v předešlé části, kde se po skalkách sjíždělo do koryta potoka.

V tom uvolněném kamení si člověk mohl připadat, že s tím kolem spíš tancuje… Prostě další erzeta, kam se dalo narvat všechno – kompletní prověrka jezdce se vším všudy!

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1., RZ7

Sedmá erzeta je nová a my se nestačíme divit. Po hravém začátku se trail prudce láme. Vůbec nevím, jak tu prudkost popsat – prostě jít tam pěšky, tak si vezmu minimálně lano a sedák. V této střechovité pasáži se ale trail klikatí zavřenými serpentinami, takže to naštěstí trochu zpomaluje a nutí člověka držet to pod kontrolou. A jak tak teď nad tím přemýšlím, vyděsila mě tahle erzeta natolik, že si její zbytek už nepamatuju!

ETAPA 1. RZ8

Osmá erzeta mi ležela v hlavě už od startu – známé Sokolovsko. Loni mi na ní Véna řekl: „Jinak tam bacha, je tam takovej dropík a spadneš do hromady kamení, ale ničeho se neboj, ono se to kolo do toho nějak zaboří a drží to v tom!“. Mám k tomu dodávat víc? Dropík se mi loni podařilo trochu projet bokem (za cenu proletění stromkem), ale letos se trefuju pěkně na prostředek a seskakuju. Tím se mi to ale rozparádí, až se mi ta rychlost v kamení hodně rychle přestává líbit.

Jenže v tu chvíli jsem na prudkém úseku, kde by se mi brzdy šeredně vymstily a já to tedy pouštím hop nebo trop, kameny ode mě lítají a mě jen napadne, že půjdu-li teď k zemi, tak to mám prostě spočítaný. Skoro jsem si radostí zajuchala, když jsem tohle přežila! Jenže to dlouho netrvá a na mě civí ze stromu značka s přeškrtnutou lebkou značící nebezpečný úsek.

Jakože doteď to bylo super safe, jo? Takže se do toho všeho v těch šutrech přidaly ještě zatáčky. Kolo v nich kupodivu nějak drží, ale když se přidají ještě lesní schody z kořenů, tak jsem přesvědčená, že jdu za chvíli pěšky. S vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou se ale nějakým způsobem dostávám neškrábnutá do cíle a z téhle erzety mám tedy opravdovou radost. Na dalším přejezdu jenom přemýšlím, zda kdybych na nějaké vyjížďce na kole narazila na takovou hromadu kamení, jestli by mě samotnou vůbec napadlo něco takového sjíždět… Odpověď asi znáte sami!

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 1. RZ9

Poslední devátá erzeta nás naštěstí ničím netrápí. Je to pěkná svižná lesní hrabanka s jedním výjezdem zakončená palbou lesem. Z jejího cíle nám ale do úplného cíle závodu ještě pořád kus zbývá a my cílovou pásku protínáme kolem sedmé večer – no, tomu říkám cyklistický výlet! V cíli mě čeká  odměna v podobě prvního místa (nejdřív mě tedy vyhlásí na místě druhém, protože se jim nezměřila jedna moje erzeta, čas se ale později najde a do druhé etapy jdu s náskokem šesti minut).

ETAPA 2

Druhý den se jede po trati maratonu Sudety, takže erzety nejsou nijak náročné, spíš se všude jedná o palbu po kamenech a vyhrává ten, kdo na brzdy prostě nesahá a kulí to dolů. Protože mě v tom kámoš nechá, objíždím si sobotu prakticky sama. Jelikož byly erzety dost podobné, nebudu se v jejich popisu vyžívat jako u prvního dne, ale zmíním zajímavé úseky.

Úseky, co mi utkvěly v hlavě, byly: druhá erzeta Václav, kde velké oblé kameny tvořily přírodní schody a údajně bylo dobré držet se vlevo (jen by mě zajímalo, ve které pasáži!). Dále erzeta z Vodních zámků, kde to byla rovněž pořádná palba po velkých šutrech a vůbec jsem tu nechápala, že jsem neprorazila.

Nakonec to byla Hvězda, kde se v jedné části nacházel trochu zapeklitý úsek v podobě prudkého kamenitého sešupu s několika balvany. Ten se mi podaří pěkně trefit a mám z toho takovou radost, že kousek pod úsekem zastavuju s úsměvem na tváři, jak jsem to hezky zvládla. A vůbec mi nedojde, že erzeta ještě neskončila.

Tuhle příhodu s mojí vygumovanou hlavou vyprávím borcovi na startu další erzety, nicméně on má lepší. Cituji: „To já jsem tak vymletej, že když jsem tlačil kolo do kopce, tak jsem si přehodil na lehčí, aby se mi líp tlačilo.“ Tím mě prostě úplně dostane a já se směju ještě na erzetě! Dohromady jsme si ten den střihli až 11 erzet, kde v podstatě v jezdivých částech nikde nebyl výrazný problém. Vedení potvrzuju a psychicky se připravuju na poslední nejtěžší etapu, jejíchž 10 erzet rozhodně není zadarmo!

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 3

Zatímco první erzeta v poslední den závodu zahrnuje jen menší šlapání a pak po lesní pěšině rychlou jízdu dolů, druhá erzeta byla úplně jiný druh sportu… Po celou dobu jsem hledala něco endurového, místo toho se jelo dlouho po hřebeni klikatící se pěšinkou, chvíli i do kopečka. Za tohle by se nemusel stydět žádný XC závod! Ale je mi jasný, že v enduru má být všechno! Nicméně v cíli je mi docela na ublinknutí…

Třetí erzeta je konečně bez šlapání – pěkný lesní terén, kdy se z lesní hravé pěšiny stane širší traktorová cesta a nutí to trochu k nekontrolované palbě. Naštěstí se vše bez potíží daří – jediné, co mě začne trápit, je náhlé popichování v koleni při tahu do kopce. Na občerstvovačce tomu dám sice trochu klid, ale při přejezdu na další erzetu zvládám jen opatrně točit lehký převod.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 3, RZ4

Začátek čtvrté erzety se opět nese ve zběsilém dupání po hřebenové pěšince, která schovává nejednu zrádnost – sem tam pořádný kámen, sem tam kořenovitá spleť a já děkuju Bohu, když se po nějaké době uhne z hřebene doleva do prudkého spádu, který napovídá, že šlapání je konec. Sjezdík ale stojí za to – přijde mi, že je tam prostě regulérní díra a aby to nebylo moc hardcore, jsou tam improvizovaně naházené kameny, aby se dalo po čem sjet!

Na okamžik zvažuju i variantu seskoku z kola, pak si ale všimnu fotografa a fotku jak nesu někde kolo si tedy opravdu nelajsnu! Následuje šílené kamenité koryto, kde jsou šutry naházené tak, že by se tu klidně mohla jet i část trialového závodu (to možná přeháním, ale při jízdě na oči je to prostě všechno takové nafouklejší!).

Pak se ale dupe po traverzu tak dlouho, až se nervózně ptám závodníka, co ho předjíždím, kde je cíl erzety. Ptám se asi dvakrát a jelikož se mi nedostává odpovědi, trochu zvolním, protože si říkám, že už jedu strašně dlouho a erzeta už přeci měla dávno skončit. Nakonec cíl zahlédnu, takže do toho ještě párkrát pořádně šlápnu, aby to nějak vypadalo! V cíli si jdu ale regulérně na chvíli lehnout do trávy a přemýšlím, jestli bych na tohle neměla zas jezdit ty maratony…

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 3, RZ5

Přesun na pátou erzetu je pěkně po hřebeni a o panoramata není nouze. To už ale zvládám i na rovině točit jen na nejlehčí převod, protože koleno píchá od kilometru víc a víc. Tajně doufám, že to nějak rozhýbu nebo prokřupnu a celé se to vrátí, kam má. Pátá erzeta si opět neodpustí šlapání – to se poslední den etapáku docela hodí, že jo.

Nejdřív opět po rovince po hřebeni a pak se tam na nás vyloupne i pěkně kořenovitý výjezd. Z posledních možností kolene výjezd dávám a už se připravuju na kotel dalšího adrenalinu, jelikož ze stromu se na mě zas směje značka lebky. Strmý lesní svah s kořeny křížem krážem je další pasáž hodná k vytřeštění očí a vycenění zubů. Vybírám si zřejmě notnou dávku štěstí, když se mi vše daří trefit a já si tuhle parádu dokážu i užít (to pořád ale nevylučuje ty vytřeštěné oči!).

Odměnou je občerstvovačka hned u cíle erzety, takže zase chvíli klídek a povídačka už se známými tvářemi, co nás tu pravidelně na trati krmí.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

ETAPA 3, RZ6

Z občerstvovačky se vydávám ještě se dvěma jezdci na další erzetu, leč píchavá bolest v koleni se stupňuje, a já už nejsem schopná jet ani na rovině a tempo s nimi neudržím. Při jednom píchnutí už nemám daleko do breku a začínají mě napadat myšlenky, že dalších 40 km v tomhle stavu asi nezvládnu. Když mě do kopce dojede další parta enduristů, točím už střídavě jen jednou nohou. Pořád se tomu snažím dát šanci, takže chvíli sesedávám a tlačím kolo (při chůzi je vše ok…).

V jednom okamžiku v kopci už je mi z bolesti pomalu mdlo a já klukům, co na mě milosrdně do kopce čekali, oznamuju, že se vracím zpátky, protože tohle už nedám. Nakonec to má být jen nějaký kousek po hřebeni a máme prý být na šesté erzetě a kousek od ní bude občerstvovačka, takže tam bych mohla zůstat. Ke startu šesté erzety už prakticky jen dojdu než dojedu a ani úseky z kopce už nedělají koleni dobře.

Po startu erzety naštěstí žádné šlapání nebylo, co ale následovalo potom, vykompenzovalo všechny výjezdy za ten den. O sjezdu do lomu se mi možná bude ještě někdy zdát! Zkrátka prudký sjezd se spoustou sypajícího se kamení, ve kterém se plavalo ze strany na stranu a to nemalou rychlostí. Tady vysekávám poklonu všem, co tenhle sjezd dali až dolů, protože tenhle „kontrolovaně-nekontrolovaný sesun“ bude patřit mezi mých top 5 nejtěžších asi hodně dlouhou dobu.

S kolenem balanc po nějaké chvíli nezvládám a letím pěkně do šutrů přes řídítka. Zbytek se snažím nějak seběhnout, ale jelikož je cesta pěšky horší než na kole, přemýšlím, jestli není lepší držet kolo nad hlavou a sjet to po zadku. Z cíle šesté erzety je to ještě asi 2 km k občerstvovací stanici a mně už nezbývá nic jiného než jít pěšky, protože koleno v záběru prostě neotočím.

MTB Trilogy 2015 - reportaz

To je (můj) konec!

Poslední čtyři erzety mě dělily od slastného cíle, ale koleno prostě přestalo spolupracovat už nadobro. Na občerstvovačce si tedy ještě s bolavým srdcem vyslechnu povzbudivé hecování, že to dám (asi od všech – podpora krásná, děkuju), ale už to nešlo, cíle jsem dosáhla autem z občerstvovací stanice…

O dalších erzetách, které už jsem nejela, jsem se jen doslechla. Nejvýživnější byla údajně erzeta devátá do Petříkovic a já si z loňska některé úseky dobře pamatuju – v podstatě kdo dojel sem, měl vyhráno. Na této erzetě se jezdci potrápili na konec dne ještě s několika výjezdy a zakončovali to další sjezdem á la brousíme zadní kolo zadkem v lesním sesunu.

V cíli se z celkového vítězství radoval Jirka Fikjez, za ním Tom Kutin a třetí Zdeněk Hendrich. Tahle trojka si ve stejném pořadí stoupala na bednu každý den. Enduristky vyhrála Renáta Karkošková a za ní skončila německá závodnice Sylvia Schmidt.

Co říct závěrem po takhle vyčerpávajícím reportu? Stačí jedna věta – tohle JE enduro!

Více fotek na facebooku nebo flickeru:
Foto: Bóša (facebook)
Jiří Fikejz (flickr)
Více informací o samotném závodě na webu: www.mtbtrilogy.cz

*fotky v článku jsou spíše ilustrační, náhodně poskládané z dostupných zdrojů, nesedí tedy k jednotlivým místům popisovaným v reportáži

MTB Trilogy 2015 - reportaz

MTB Trilogy 2015 - reportaz

MTB Trilogy 2015 - reportaz

MTB Trilogy 2015 - reportaz

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky
  • Kamil Holub

    Na mokvající ránu perfektně funguje Dermatol zásyp… Loni jsem tím celou 3logy ladil mokvající levé stehno. Šel jsem týden předem v Beskydech krutě k zemi po jednom nepovedeném dropu a schytalo to asi 25cm masa.

  • Kubajs

    no, tak musím v první řadě pochválit článek co jsi napsala, super a teď zase chvilku já z pohledu pořadatele a „Vénova poskoka :D“ 1-etapa RZ7, když jsme ji značili a nebudu říkat kdo všechno s námi byl jsem se asi nejvíce pobavil…….. Naskytl se mi úžasný zážitek v podobě manipulace s osobnostmi. Začali jsme značit ten sjezd pod těma kládama dolů. Chvíli jsme tam nahoře meditovali, kudy že to teda máme pustit, Venouch stále lamentoval, že úvozem to nepustíme, protože to by bylo moc jednoduchý (metry bahna po tahání klád a kamení a kořeny a voda a smrad atp…) tak jsme začali vymýšlet traverz. Jelikož s námi značil člověk, který (k memu repsektu) nakonec vyrazil na 3.etapu závodu coby jednodenní maraton, neustále se rozčiloval nad tím, že to co trasujeme je hrozně těžký, že metr vedle vede stezka, tak proč čistíme les bezdůvodně zrovna tímto a tamtím úsekem a rygolem, že to je neprůjezdný, že on jako závodník má se všemi soucit a že ho Véna už fakt s.re a že to dělat takhle nebude. No já jsem stál opodál a vždy stačilo jen podotknout „Teda Véno, ty asi už stárneš, takovej pěknej terén a ty to všem jen usnadňuješ.. takhle mě to moc nebaví.“ a Véna běhal a hledal snažil se v tom sjezdu najít co největší záludnosti „občas poznámka: teda Véno tak tudy bys to neprojel ani ty“ a jeho odpověď: „vsadíš se??“ a už jsme to tamtudy vedli mě dostávala do naprosté agónie zábavy a smíchu přičemž druhý kamarád co s námi značil tak lamentoval, že když by se od něho nedržel Venouch a ostatně asi ani já a další kámoš trošku dál, asi by nám to tu vysvětlil všem, no fakt jsem se málem utloukl smíchy. Trasování s Vénou mě fakt baví, vězte, že coby „dovolím si tvrdti“ Vénovi dvorní traséři se nepobavíme o nic míň než posléze projíždějící závodníci, naše povinná výbava jsou ale hrábě, sekátor (rozuměj nůžky na větve), pilka a letos nový výmysl, který jsme po vzoru časopisu Vela a budovatelů stezek pojmenovali Trailbulder což je motyka a na druhé straně sekera… tři píchance do obličeje od vos se mi postaraly o příjemný druhý den, kdy jsem byl totálně posekanej, ale Sudety jsem označil. Letos je Trilogy závodníky hodnocena poměrně hodně pozitivně za což jsme skutečně rádi, neboť, mám-li hovořit za nás samotné traséry, jsme touto událostí doslova posedlí a za sebe mohu vyjádřit pocity mezi pořádáním závodů s tím, kdy už zase konečně vyrazím s kamarády značit, lepit lebky na stromy a vykřičníky. Samotný závod je pro mne velkým obohacením, poznal jsem spoustu nových super lidí, včetně zajímavých osob, jako je například Dušan Mihalečko (v tuto chvíli stříhá a upravuje dokument o Trilogy, který půjde do televize….) a další osobnosti posedlé bajkováním. V závěru celé akce jsem byl letos už tak unavenej, že jsem usínal i ve stoje, ono 9 dní NON STOP od rána do noci lítat kolem takové akce taky není úplně v pohodě… takže místo závěrečné oslavy – která pochopitelně patří především závodníkům jsem se raději uklidil domů a spal a spal a spal… Jinak do dnes nechápu lidi, kteří z nějakého důvodu trať ničí, bezprostředně před startem strhají značení atp. což se pochopitelně promítalo v letošním posouvání startu…. Taky jsme zažili zajímavý poznatek, kdy jsme nasypali na cestu šipku vápnem, za 5 minut jsme se vraceli a šipka rozmazaná, tak jsme ji přeznačili, zase jsme jeli zpět a šipka spláchnutá vodou, tak jsme dali šipku papírovou na sloup a bylo to, nechápu jednání lidí, kterým nic neděláme, ale oni stejně musí prudit a dělat takovéto problémy a asi nikdy nepochopím…

    Jsem rád, že můj výraz „Enduristovo překvapení“ v podání vénou nalezené průrvy mezi skalami se ujal.