Finále EMTB.pl série – Szklarska Poreba

Je pondělí. Bolí mě všechno když jdu do schodů, ruce mě bolí od ramen až do prstů, z ospalků se mi drolí ještě hlína a rašelina, mám přitrouble spokojený výraz, oči zasněně koukají z okna a v hlavě mám místo pracovního soustředění jen spoustu zážitků a dojmů.

Co jsem včera dělal? Nějaká strašná víkendová pařba v Las Vegas? Kdepak! Tohle jsou následky včerejšího výletu na planetu EMTB.pl Enduro v souhvězdí Polsko.

Text: Jakub Šourek | Foto: EMTB.pl
Na tenhle závod jsem se fakt těšil, ve Szklarske Porebě se koná poprvé a byl jsem hrozně zvědavý, co v tomhle rajónu kluci z EMTB.pl našli za parády. Pro ty, které nebaví číst celé články můžu na úvod ve zkratce prozradit, že to bylo fakt hodně hrubozrnné a čistě přírodní enduro typické pro EMTB.pl závody a že bylo fyzicky i technicky dost náročné a nechalo ve mě hodně hluboký a intenzivní zážitek.

Po organizační stránce bez jediné výtky, EMTB.pl závody mají až obdivuhodně konstantně vysokou úroveň. Škoda, že nás Čechů tam bylo zas tak málo. Hrozně bych si přál slyšet, co by na tuhle trať řekly hvězdy českého endura nebo legendy domácího sjezdu. Snad není všem dnům konec. Každopádně jsem moc rád za to, že jsem tu poznal nové kamarády, že byli ze závodu nadšení a že mi potvrdili to, co si o EMTB.pl závodech myslím sám už dlouho. Jsou prostě víc endurovité než ty u nás!!!

A teď už trošku podrobněji, začněme z gruntu nad mapou.

Szklarska Poreba je horské městečko se skoro lázeňskou atmosférou, které se nachází na severní straně Krkonoš, prakticky přes kopec od Harrachova nebo Špindlu. Leží v nadmořské výšce cca 650-700 metrů a nad ním se tyčí hřeben Krkonoš, jehož vrcholy sahají do výšek 1300-1500 metrů. Jsou tedy pokryté jehličnatými lesy a štědře posypané žulovými kameny, balvany a protkány krásnými horskými potůčky. Místo jako stvořené pro enduro! Série EMTB.pl do těchto míst zavítala poprvé a byl jsem velice zvědavý, jaké to zde bude, jaký povrch a terén nás čeká a co nového zažiju.

Registrace, jak je mým zvykem, proběhla na poslední chvíli, když už se pomalu řadili závodníci na start. Slečny pořadatelky však vše zvládají s úsměvem a start mi naštěstí neutekl. Před ním totiž byla pěkná frontička, jelikož do závodu jsou závodníci vypouštěni po jednom, v intervalech skrze krátký prolog. Jeho účelem je pouze otestovat, zda v pořádku funguje časomíra a automatický sběr dat skrz průjezdovou bránu. Pak už se můžete vydat směle do prvního transferu.

Transfer 1

Díky tomu se na startu 1. rychlostky netvoří hodinová fronta. To ale malinko předbíhám a připravil bych vás o jeden z nejhlubších zážitků dne – transfer 1. Jeho začátek byl až podezřele pohodový, téměř po vrstevnici po šotolinové lesní cestě, skoro žádné náročné stoupání… Co to? Šipka ukazuje doprava do lesa, aha! Už tomu rozumím, sranda končí! Cesta je najednou strmá, rozbitá, plná balvanů a uprostřed klikatá rýha vyrytá od jarního tání.

Tady už může šlapat jen masochista, i když po chvíli je masochismem i tlačení a chůze. Takový turistický trial. Čím výš se stoupalo, tím míň a míň se dalo hovořit o cestě – jak co se podkladu týká, tak co do šířky. Kdo nemohl tlačit, nesl bike na zádech a nakonec se cesta natolik zúžila mezi stromky, že už ani nést kolo nešlo a bajky jsme museli postrkovat přes šutráky houštinou, kudy snad ani srnky nechodí!

RZ 1

Tenhle transfer hned na úvod vysál síly z celého těla. Nálada na startu byla ale překvapivě dobrá a konečně bylo na tvářích lidí okolo vidět i nadšení a ne jen utrpení a řeky potu. Dali jsme si drobný výdech, oblékli chrániče a šli se řadit k čáře. Hned pár metrů od startu to začalo být slušně výživné. Kmitání mezi, přes a kolem balvanů a celkem to mělo i sklon. Rychlost se ale vzhledem k tomu okolo musela dost krotit, nebo aspoň mému doposud neadaptovanému tělu a hlavě to tak přišlo.

Jak se to víc rozjelo, hned zas na brzdy a radši opatrně hledat kudy se mezi těma šutrama prosmýknout a nenechat tam pilu nebo šaltr. Jeden schod za druhým z rukou vysával poslední zbytky sil, které v nich po transferu ještě zbyly. Pro získání optimální přilnavosti plášťů byla cestou i návštěva rašeliniště. Tahle eRZeta byla vlastně docela krátká a brzo se objevil cíl, zrovna když se to dalo trošku pustit a ulevit prstům v křeči. Vzhledem k tomu, jak mi dole smrděly destičky, jsem jel asi hodně připos__ně! Holt pud sebezáchovy mám silnější a nepřemluvím ho.

RZ 2

Transfer na RZ 2 byl naštěstí skoro zadarmo, po široké lesní a hlavně ROVNÉ cestě se ujel tak kiláček s jen mírným stoupáním a už jsme byli na startu RZ 2. Ta začala po kamenech, hned od prvního šlápnutí to byl trial jako víno, takže těžiště lítalo jak nudle v bandasce a o nabírání rychlosti se tu moc mluvit nedalo. Možná tak při dostatku sil a velké koncentraci a štěstí na dobrou stopu. Pak se to trošku zmírnilo a dalo se to pustit víc, stopa byla předvídatelná a rychlost sama pěkně stoupala houpáním.

Zrychluju, dojíždím, předjíždím… Prolítám rašeliništěm. Určitě šlo objet, ale v tom kalupu nebyl čas brát si servítky. Cesta se stáčí – napravo svah, nalevo stromky… A uprostřed – wow, ty voe, močál, ve kterém skončíš po kotníky nebo po kotouče raz dva! Chvíli bojuju a až smrček mě zachraňuje od pádu do nejřidšího středu. Od prvního možného kamene se odrážím, nacvakávám do pedálu a koloběžkuju co to jde.

Pouští mě kluk, co bajk teprve tahá z bláta a já funím dál. Ještě brod, sjezd, další brod s protisvahem, který radši přeběhnu a pak rovinka, no možná i trochu stoupavá. Asi vlivem adrenalinu z předchozích zážitků mám nějak moc odhodlání a páry v nohách a makám, dupu, opět předjíždím, trail se pěkně vlní a pumpuju rychlost, dávám dalšího závodníka a za ním brod, ten už projet šel, další mírnej stoupáček a za ním opět někoho dojíždím – dneska jsem asi v životní formě, no sakra!

Už mu dejchám na záda, ale trať se začala dost kroutit a lámat dolů a už vidím skrz stromy barvičky dresů, takže jsme asi u cíle a už radši nebudu hazardovat a na brzdách dojíždím těsně za ním průjezdovou bránou. Tak tohle byla fakt nálož! Až podle rozsahu bolesti a pálení si uvědomuju, jak velké má člověk plíce, o míře laktátu v těle jakožto následku vyhecovanosti ani nemluvě. Sundávám helmu a jdu k zemi.

„Je to šílený, ale úžasný a skvělý“, snažím se někomu popsat anglicky. V cíli taky bylo jasně vidět, kdo se s močálem pral a kdo ho raději rovnou přeběhl – tedy kdo měl za sebou ponor a nebo kdo měl bláto jen do půlky lýtek. Dvojka byla fakt hodně dlouhá, díky kamenným a také díky těm šlapavým úsekům fyzicky hodně náročná, asi nejnamáhavější z celého závodu. Než jsme se vydali na transfer na trojku, pípli nám organizátoři data z čipů a měli jsme tak možnost dozvědět se průběžné pořadí.

RZ 3

Transfer na RZ 3 byl na mapě docela dlouhý, ale vedl po pohodové lesní cestě a nebyl moc do kopce, dalo se tak v pohodě pokecat s ostatními bez přehnaného zadýchání. Tedy do chvíle, než šipka ukázala na kamennou cestu, která po chvíli skončila ve smrkovém houští. Zde cesta už opravdu nevedla a byla zde jen ušlapaná pěšina, která tu právě vznikala pod nohami závodníků. Ale dalo se aspoň poměrně pohodlně tlačit bez takové námahy, jako na transferu 1.

Rozhodně to nebylo tak dlouhé a strmé. Navíc byl v půlce potůček, který poskytoval luxusní osvěžení a neomezené množství krkonošské Evianky. RZ3 už při pohledu ze startu dolů na těch prvních 20 metrů naznačovala, že tady to bude ultimátní. A bylo! Nejtechničtější trať dne!!!

Místy takový downhill rychlebským Walesem, takže docela sklon a docela velký šutráky, místy schody, no spíš dropy, a za nimi další balvany, jen přesně doprostřed stopy, pro ještě větší srandu klacky a kořeny a dost často taky vymleté rýhy od jarního tání. I přes snahu jet rychle a čistě tu párkrát netrefuju stopu, vyšlapávám a došlo i na „kontrolované sesednutí“ přes řídítka.

Po výjezdu z lesa se trať krátce napojila na štěrkokamenitou širokou cestu, full speed co to dá a z ní skok přes vlnku znovu do lesa, kde to šlo už valit, jelikož bylo vidět dále před sebe a rychlost se dala napumpovat na terénních vlnkách. Najednou prudká zatáčka doprava a byť mírné, tak stoupání. Za ním padáček do cíle. Zde na nás čekala občerstvovačka.

Krabice plné dusivých sušenek a oplatek, jablka, ionťáky v různých barvách duhy a naštěstí i spousta obyčejné vody. Jak technická a kamenitá eRZeta byla za námi, dokládal i značný počet proražených duší, které se nakupily v pytli na odpadky.

RZ 4

Po občerstvení a krátkém odpočinku jsme vyrazili na další transfer, který utekl poměrně rychle, žádné velké převýšení a opět po lesní cestě. Končil výstupem na skalku, ze které se i startovalo. RZ4 začala opět na kamenech, ale tentokrát to byly spíš takové placaté balvany – trošku mi to připomínalo Velrybu na Rychlebkách. Následoval docela drsný úsek, který byl naštěstí už na startu závodu docela diskutovaný a byl jsem na něj několikrát upozorněn, že je to haluz.

Dost strmé kamenné schody do zatáčky, za kterou byla skála. Prý jen málokdo si troufnul riskovat, že si dá „faceplant“ do zdi. Pak se to zas dalo rozjet po cestičce s balvany nad srázem něčeho, možná lomu nebo tak. Následně se cesta prudce stočila vlevo a hned ostrý padák po písku mezi šutry. Sbíhající holčina taktak uskočila, abych ji nevzal s sebou. Tenhle cirkus pokračoval kratší rovinkou na uklidnění, další padáček do zatáčky – když prý člověk věděl co je za ním, dalo se to skočit pěkně do transferu.

Později se trať napojila na už docela rychlou stezku s menším kamením. Stopa tu byla dobře čitelná a dalo se jet na maximum, co jde beru vzduchem, až si říkám, jestli to už trochu nepřeháním a neměl bych se krotit… Ale dojíždím někoho před sebou a chci ho dát, tak to držím v palbě a kolo dostává nažrat, až slyším jak drnčí dráty ve výpletu. Bohužel drobná chybka a pak včasné nepřizpůsobení převodů před nadcházejícím stoupáčkem rozpouští moji šanci na další zářez a kluk mě úspěšně odpáral.

Trail vedl po stezce zařízlé do svahu a po stoupání už bylo finální klesání skrz křoví do cíle. V cíli bylo na každém vidět, že si tuhle eRZetu užil a že všemi tepe a klepe adrenalin a endorfin, všude spousta legrace a jásání… Parádní atmosféra!

RZ 5

Transfer na RZ 5 byl o něco delší než předchozí a museli jsme našlapat i nějaké potřebné metry. Střídala se lesní, asfaltová i dlážděná cesta a celý výšlap končil v lese na kopci s kostelíkem. Místo s krásným výhledem a duchovní atmosférou – škoda jen, že jsme pouze profrčeli okolo. Poslední pátá eRZeta měla být nejlehčí, ale začala poměrně sjezdově. Ve vysoké rychlosti palbou po kamení, následné zpomalení v několika zatáčkách a tak 200 až 300 metrů dlouhý mírný, ale táhlý stoupáček.

Následovalo kličkování mezi balvany á la Velryba a finální padák ze stráně k cíli. Zde odevzdáváme čipy a dozvídáme se pořadí, i když stále ještě není finální, jelikož nedorazili všichni jezdci. Od cíle RZ 5 to však k cíli bylo ještě tak 20-30 minut po asfaltu mezi baráčky, většinou do kopce.

Než to celé skončí…

Než dojeli všichni závodníci, než organizátoři uklidili trať a než došlo na vyhlášení vítězů a jejich dekorování, bylo dost času na to se občerstvit a upravit, případně sbalit věci a kolo do auta. Ovšem vyhlášení se konalo poměrně na čas, dle harmonogramu.

Ze 127 účastníků startovalo 7 žen, z toho jedna juniorka, jedna dáma v kategorii masters, které automaticky ve své kategorii vyhrály, a pak pět účastnic v kategorii elite. Předávání cen proběhlo svérázně, tedy tak, že vítězky jednotlivých kategorií si převzali ceny naráz a stupni nejvyšším stály hned tři vedle sebe.

V mužích bylo 10 juniorů, 12 masters – stupně vítězů v této kategorii kompletně obsadili „dinosauři“ s 2B Enduro teamu. V kategorii muži – open zvítězil suverénně Marcin Motyka, který nedal nikomu šanci a „opanowal“ všechny eRZety závodu a také vyhrál všechny tři letošní závody série a navíc takto vyhrál již třetí EMTB seriál v řadě. I proto si s kolegy na stupních vítězů naplno vychutnal zasloužený potlesk a uznání.

Hluboko, až do srdce této divoké přírody a tak daleko a vysoko, kam až to mělo smysl. Tam nás zavedla trasa tohoto jedinečného závodu. Tras ke sjezdování je tu spoustu, ale vybrat z nich ty nejlepší a nejobtížnější, prozkoumat tento náročný terén, najít vhodné transfery a všechno to pospojovat v jeden závodní okruh muselo dát hodně práce a stát organizátory spoustu času a sil. Proto si potlesk a uznání zaslouží i samotní organizátoři.

A samozřejmě také za to, jak bezvadně jejich závody probíhají, jak funguje rychlá a spolehlivá časomíra, jak dobře jsou tratě značeny a především, že jsou schopni tuto kvalitu a vysokou úroveň zopakovat v každém dalším závodě, který navštívím. Po této stránce jim není co vytknout a opět dokázali, že i malý kolektiv nadšenců a přátel může zorganizovat a realizovat velmi náročný a kvalitní závod. Skutečně obdivuji jejich odhodlání a schopnosti a doufám, že jim vydrží chuť a energie i do dalších ročníků seriálu EMTB.pl enduro.