EMTB enduro série 2015 – 1. závod Ślęża

Minulý víkend (29.3.2015) se odehrálo první dějství letošního ročníku polské EMTB enduro série v lokalitě malé vesničky Sulistrowiczki na svazích masivu hory Ślęża (čti Šlenža) a byla to opravdu velká enduroakce s velkým E nejen na začátku, ale i na konci!

Trasa závodu byla vyznačena pro trénink již od čtvrtka (závodilo se v neděli), a proto se do Sulistrowiczek sjížděli závodníci již několik dní před samotným startem. V malém tábořišti uprostřed obce vyrostlo zázemí závodu v podobě několika stánků a rychle se plnilo koly a lidmi. V sobotu ráno invaze eskalovala… Invaze dodávek, aut s přívěsy, aut s koly na střeše, na zadních nosičích a hlavně osobáků s uvnitř natěsnanými závodníky, koly a vybavením.

Pozitivní atmosféra a nadšení pro bikování bylo cítit všude ve vzduchu a i ptáci si jistě cvrlikali o posledních trendech v oblasti horských kol! Sobotním trhákem programu bylo především testování kol zde vystavujících a kola půjčujících značek – Canyon, Kellys, Trek, Lapierre, Rose a hlavně domácí KROSS.

Předpokládám, že u nás o KROSSu bude vědět málokdo a ani jsem u nás nikde tato kola neviděl, že by na nich někdo jezdil, že by je někdo prodával a nebo nechal k testovacímu osedlání. Proto jsem projížďce na jejich enduro mašině Moon nemohl odolat a za hodinku jsem si stihnul vyjet a sfrčet celou jednu eRZetu nedělního závodu.

Vedle bikerů si na své přišli o posledním březnovém víkendu i silničáři, kteří si taktéž mohli otestovat chrtí kola a vydupat si silniční vrchařskou prémii na sedlo masivu hor Ślęża a Radunia a nebo se přidat k projížďce po boku Bartozse Husarskeho, polského Pro Tour reprezentanta… To se nás ale netýká!

Trasy stavitele Švéda

Dalším lákadlem sobotního programu byla projížďka po trailech místního patriota, stavitele a bikera každým coulem, Piotra Szwedowskeho alias „Švéda“. Tato projížďka z části kopírovala trasu závodu, respektive jím navrhnuté eRZety, zároveň nám ukázal i pár svých „ilegálů“, které bez jeho doprovodu asi hned tak nenajdete.

Jsou to traily hodně přírodní, technické a velice zábavné až adrenalinové, tvořené bez větších zásahů do přírody stylem: „Vylezeme na vrchol kopce, koukneme se kudy nejstrměji dolů, vyklidíme klacky a pak to vybržďujeme tak dlouho, než z toho je trail a získá to flow“.

Projížďce předcházela registrace a podpis vlastní odpovědnosti za případná zranění – zlegalizování sebevraždy! Byla to ale vhodná příležitost k tréninku před závodem a především možnost ochutnat místní enduro i pro bikery, kteří si na samotný závod netroufli. Kompletní vyjížďky jsme se ale nezúčastnili, po čase jsme se totiž oddělili a vydali se projet trať.

Program pamatoval i na rodiny a doprovod závodníků a kromě rodinných pikniků během sobotního dopoledne byl uspořádán i závod pro děti na vyznačené trati na louce u tábořiště. Nejmenší jezdci závodili v několika věkových kategoriích a bylo patrné, že soutěživost a dravost je dána do vínku cyklistům v každém věku.

Musím říct, že polská enduro komunita je mnohem pospolitější, srdečnější a vřelejší a intenzivní přátelské vztahy mezi sebou nemají jen bikeři, ale případně i jejich rodiny. Proto celá akce připomínala jedno velké setkání známých, což hodně přidalo k příjemné a uvolněné atmosféře celé události.

Night ride

Závěrečným bodem sobotního programu byla jízda zvaná „enduro night ride“ s čelovkami, vedená opět Piotrem Szwedowskym a jeho mobilizačním pokřikem „Enduroo“. Takto ryzích bikerů se ale našlo poměrně málo a ani my jsme se z důvodu vyčerpáni sil této akce nezúčastnili. Co se tedy v jejím průběhu dělo vám bohužel nejsem schopen popsat, ale určitě bylo veselo, jelikož startu do tmy předcházelo několik přípitků. Nezbytnou osvětlovací výbavu bylo možné si bezplatně zapůjčit ve stánku firmy Magtronic Lights a poté jí náležitě otestovat ve zdejším terénu.

Start závodu

I přes veškerou přátelskou vřelost a hřejivou atmosféru bylo nedělní ráno docela chladné a nažhavenost závodníků byla redukována vytrvalým dopoledním mrholením proměnlivé intenzity. Většina účastníků již byla registrována z předchozích dní, a tak se u stánku se zápisem závodníků netvořila žádná fronta. Ta se však vytvořila před samotným startem a poslední startující si počkal dobrou hodinu, než projel bránou, kde mu byl aktivován čip.

Jednotliví závodníci byli do prvního transferu pouštěni v intervalech jednotlivě. Naší první reakcí bylo samozřejmě brblání… Proč tady musíme hodinu trčet a čekat, až na nás přijde řada, když by nás mohli pustit všechny naráz? Tyvoeee, ať to pouští rychlejc…

Fronta rekordních skoro 180 účastníků byla totiž docela brutální. Ale od organizátorů byl tento krok dobře promyšleným opatřením, aby se tatáž fronta netvořila na startu první eRZety. Je lepší čekat hodinu dole v relativním závětří a v blízkosti občerstvení, záchodků apod., jelikož když si něco zapomenete, do auta to je jen kousek. Rozhodně to bylo lepší, než muset čekat hodinu na vrcholu kopce bičován větrem a deštěm a zpocený po výšlapu a pak kompletně vytuhnout před odpalem do první eRZety.

Další velice, VELICE přínosnou inovací závodu bylo zavedení průjezdových čipů. Je to skutečně velmi komfortní řešení a navíc nově použitá technologie přinesla i možnost „live“ sledování časů a pořadí výsledků bezprostředně po dokončení každé eRZety. Nikdo v cíli nemusel tisknout a vyvěšovat a průběžně aktualizovat výsledkovou listinu podle toho, jak závodníci dojížděli… No počkat, to ale trošku předbíhám, že?

Když už se závodník dostal na start, projel symbolickou RZ 0, která měla za účel prověřit fungování čipu a nás pak čekalo 400 výškových metrů na vrchol Ślęży… Nejprve po mírném trailu kolem potoka, pak po lesní cestě, chvilku asfalt a pak po turistické cestě až nahoru. Docela nekonečné stoupání, ale krásnou přírodou s výhledy do krajiny. To se dá, ne?

Po příchodu ke startu první eRZety nás trošku překvapila fronta, která přeci měla být eliminována tím postupným vypouštěním závodníku na trať dole. Naše obavy ihned vyvrátilo poměrně rychle odsýpající tempo a ještě než by se do nás vůbec stihla dát zima, už jsme byli zas v sedle a na startovní čáře. Takže rychle dopít, pomodlit, utáhnout batoh, chrániče, nasadit brejle a ještě si popřát s kolegou „Hodně štěstí káámo!“ A odhrábnout to!

Trať hned zhurta začala dlouhou downhillovou rockgarden sekcí, kterou by Ślęże mohla většina českých bikeparků jenom závidět. Dala se jet i na oči, ale seznámení s ní den dopředu vám logicky dovolí hrotit o dost agresivnější tempo. Oproti loňsku byla poslední cca třetina tratě nová a místo palby po lesní cestě letos připravil Švéd čerstvě vyhrnutou sekci houpavého a mezi smrky se vlnícího singlíku, kde bylo třeba hlídat rychlost a trakci.

Když jí odpustíme několikeré průjezdy bahenní lázní, tak to z celého závodu byla asi nejlepší eRZeta – nejzábavnější, bez přílišných rizik, střídal se povrch i sklon a navíc jako jediná byla čistě klesavá. Následoval transfer víceméně obdobný jako na jedničku, naštěstí ne až úplně na vrchol hory. Start zde byl už naprosto bez čekání.

Bardzo trudny szlak

Tedy hodně těžká cesta, ze které vás možná trefí šlak. Druhá eRZeta byla stejná jako minulý rok a stejně jako vloni byla nejtěžší. Podobně jako RZ1 byla i dvojka hlavně po kamenech. Moc rád bych se podíval na to, jak ji někdo jede čistě bez chybičky. Představte si rychlebský Wales, postavte okolo fanoušky a nakloňte to na cca 30 až 40% klesání – tak vypadá nejtechničtější pasáž této eRZety. Před tím je docela slušný stoupáček, tak 2-3 minuty, který stačí, aby se vám vysílily nohy a zamlžily okuláry. Nebo aspoň mně.

Najít tu ideální stopu a udržet se v ní podle mě asi nejde a nepomůže ani 200 milimetrů zdvihů. Trať lemují duše měnící a znovu tlakující odpadlíci. Podél ní přes kameny klopýtají méně kurážní závodníci, co kolo radši snesou v ruce. Přiznávám, taky jsem si šlápnul. Záchranářům tam přistáli dva kunšafti a jeden prý rovnou pokračoval žlutým rychlíkem. RegioJetem to nebylo!

Když to ale dojedete až dolů… Tep asi 300 BPM a hlava natlakovaná v helmě, ruce ztuhlostí ani nechtěj pustit brzdy a takový koktejl adrenalinu a endorfinu, jaký vám tu barman namíchá, hned tak někde nedostanete. Zde, stejně jako vloni, čekala občerstvovačka – voda, ionťák v různých barvách duhy a dávivé sušenky a dva kopečky srandy, v češtině a v polštině.

Teď už to bude pohoda

Za následujícími dvěma eRZetami se přeživší vypravili na vrchol menší sestřičky Ślęży, hory Radunia. Ta umí být taky pěkně strmá, ale už není zdaleka tolik kamenitá. RZ3 vedla stejně jako vloni. Celkem bez problému sjízdný zvlněný singlík, žertovný protisvah k vyběhnutí po uklouzaném blátě, potom zatáčky po měkké lesní hrabance. Sklon trati se různě střídal nejen vertikálně, ale i horizontálně… Prostě Švéd má na tohle vlastní fantazii a úzká vrstevnice v houští mezi stromky po uklouzaných kořenech byla podle něj asi tím pravým zpestřením jinak poměrně technicky nenáročné tratě. Po výjezdu z houští se otevřel výhled a následovala už jen zběsilá palba korytem cesty a koniec.

Transfer na poslední eRZetu vedl zpočátku po pohodové lesní cestě, načež se napojil na stejnou cestu, po které se stoupalo na trojku, akorát start RZ4 byl o kousíček dál a trať směřovala na opačnou stranu kopce, zpět do Sulistrowiczek. RZ obdobná té loňské. Nejdřív rychlý a široký úsek po lesní cestě, odbočka na lesní pěšinu, mírně stoupavou, vlnící se po hřebínku kopce, strmý sjezdík po slizkém povrchu a pak po lesní pěšině mezi kořeny v blátě. Následovala zase odbočka do houštiny, podřazujeme, zatáčka… „Héj, tohle tu vloni nebylo..!? Pěknýý!“

Otevřel se výhled dolů do lesa a už zvesela slajdujeme čerstvě vyhrnutou lesní hrabankou, kličkujeme mezi stromy, dropíček pro rychlost (výjimka potvrzující pravidlo, že na EMTB závodech umělý překážky na tratích nejsou…) a dál opět kmitání mezi kmeny na měkkém jehličí a sem tam kamením. Nakonec už jen po pěšině do cíle.

Taky hodně zábavná eRZeta, měnilo se tempo a povrch a nově udělaný konec její fun faktor ještě zvýšil. V sobotu jsem sice od profíků slyšel, že se jim ta čerstvá lesní pasáž moc nelíbila, že se to tam nedalo moc valit a zároveň udržet kolo pod kontrolou na klouzavé hrabance. No, asi na tom něco bude, ale kdo se dostal až sem, neměl by mít problém. Navíc po tom, co tam projel celý peloton, už to bude vypadat jinak a jsem zvědavý, jaké to bude za rok.

Mě to bavilo, užíval sem si to celý den od prvního do posledního metru a při průjezdu poslední časomírou mi vystřelil do hlavy triumfální pocit. Bez ohledu na to, jak daleko od uspokojivého výsledku to bylo. Ale bejt ženská, tak jsem s šestiminutovým náskokem první! To se mi ani v Čechách kolikrát nepovede!

Teď už jen sjet z lesů do cíle, zahnat hlad a žízeň, vystát frontu na mytí kol, podělit se o zážitky, rozloučit se se známými, zaslouženě zatleskat vítězům a vítězkám… Respekt! Závod zajel nejlépe Marcin Motyka, zkušený profík. Předloni jezdil za AGang.pl, vloni za Lapierre a letos nově za Romet.

Z žen nejlíp zajela Magdalena Zochowska. Klobouk dolů. Klobouk dolů před všemi ženami a holkami, co měly kuráž se na tento závod vůbec vydat. A klobouk dolů také před organizátory. Opět se jim povedl parádní závod, posunuli to zas o kus dál. A konečně klobouk dolů i všem Čechům, co tentokrát dorazili.

Překvapilo mě, kolik pozitivních reakcí se mi od nich dostalo. Oceňují přirozený přírodní charakter tras, vysokou úroveň organizace a zajištění závodu a dovolím si volně citovat: „Byli jsme nadšeni, takhle má vypadat enduro!“ Jsem moc rád! Jestli jsem dobře počítal, bylo nás tam šest. Není to moc, ale je to zatím nejvíc, co jsem zažil. Asi ta moje rádoby žurnalistická snaha propagovat polské enduro k něčemu přeci jen bude.

Už teď sem zvědavý a žhavý na to, co zase za rok Polák Švéd přichystá! Doufám, že se přidáš i ty!

K příležitosti této události zahajující bikerskou sezónu navařil pivovar ze sousedního města Sobótka limitovanou edici piva

Na závěr video sestřih z letošního ročníku

Rowerowe otwarcie sezonu w Masywie Ślęży / EMTB Enduro 2014 from EMTB.pl on Vimeo.

Foto EMTB.pl – celá galerie na facebooku