BnR Garda Trip 2014 – fotoreport
Nápad na tuto akci se zrodil zcela přirozeně. Koncem září na mě padl splín z toho, že mi letos, zejména kvůli deštivému létu, pořádně nevyšla žádná zahraniční dovolená. „Jak si tu uplakanou sezonu ještě napravit? Že bych se po letech odkládání dostal opět s kolem na Gardu?!“
Přesně takhle to začalo. Stačila jedna drobná myšlenka… I když vlastně tou úplně první bylo sebrat auto, kola a hadry a vyrazit do francouzského Nice navštívit Fabiena Barela, když už mi to na jaře v rámci prezentace Canyon Strive CF osobně nabídl…
Realita všedních dní ale vystavila tomuto nápadu jasnou stopku. Je to přeci jen moc daleko, už jen benzín a dálniční poplatky by vyšly na slušný balík. To už by chtělo minimálně týdenní zájezd! Co takhle zkusit něco méně okázalého. Garda?! Jasná volba. Už několik let sním o tom, že si tam udělám výlet na konci sezóny „za odměnu“! Stačilo tedy jen chtít, vybrat termín, příliš mnoho možností nám nezbývalo, svolat kluky a jelo se.
Z původní zamýšlené sestavy pěti až šesti banánů jsme se smrskli na tři, což bylo na jednu stranu škoda. Na druhou stranu jsme se krásně všichni i s veškerým svým cyklo-harampádím pohodlně vešli do mého kompaktního MPV japonské provenience a jelo se!
Předpověď nevypadala zrovna růžově. Cestou přes Německo povětšinou pršelo, ale my se nenechali odradit. Původní plán zněl přespat někde na punkáče na odpočívadle před Innsbruckem, avšak to jsme vzhledem ke zde panující zimě rychle zavrhli. Trochu jsme si dáchli cestou v autě u benzínky, jinak pokračovali takřka nonstop směr Garda. Cíl prvního dne jsem stanovil ve smyslu – „zkusme vyjet co nejvýš to půjde a pak se uvidí…“ Když se pak před námi začaly otevírat první výhledy, nešlo nezastavit a něco nevyfotit.
Postupně jsme se plazili autem nahoru do sedla Bocca del Creer (1617 m). Že na cestě potkáme i tunely ražené ve skále jsem vážně nečekal…
A jsme nahoře – Bocca del Creer, ten barák vpravo je Rifugio Graziani. Modří jistě tuší! Tam vzadu je Monte Baldo (1442 m), za námi pak ze silnice odbočuje dobře známá prašná cesta na Mt. Altissimo (2079 m).
Druhý pohled na stejné místo, tentokrát jsem si vyběhl kousek nad parkoviště na vrcholek Corna Piana (1736 m). Dole vzadu občas probleskne Lago!
A to jsme již v pohybu a stoupáme na Monte Baldo. Na fotce to není až tak vidět, ale občas ty ovce zaujímaly úžasně pravidelnou formaci…
Vrchol je zde a lanovka s otočnými panoramatickými kabinami jezdí i přesto, že to tady nahoře zatraceně fouká!!!
Kaplička na Monte Baldo – chtěl jsem vzít kluky dozadu na vyhlídku, ale než jsme se stihli vyblbnout s foťákem a než jsem opravil první defekt (rozhodně ne poslední), přišel mrak a bylo vidět velké …! Ale zase to mělo šťávu!
Abych nezapomněl… Jedním z cílů naší výpravy bylo vytvořit dostatek bikových fotek pro jarní MTB katalog Silvini.
Pro cestu dolů z Mt. Baldo jsem vybral jednu, pro mě do té doby neznámou cestičku padající kolmo dolů k silnici podél vleku – trocha techniky, serpentiny, kameny, kořeny, listí = značka luxus. No jo, jenže auto jsme měli nahoře v sedle a museli se tedy vydrápat zpět po silnici do Bocca del Creer.
První den jsme byli docela v ráži a chtěli přespat nahoře na kopci, i přesto, že tam nebylo zrovna teplo. Když ale začalo pršet, ne jen mrholit, utekli jsme zbaběle dolů k Lagu, do kempu v Torbole, kde bylo překvapivě teploučko.
Druhý den naší výpravy začínal zvesela – jedno selfíčko z promenády podél jezera. Zatím je nám do smíchu…
Druhý den jsem rozhodl, že se pojede nahoru, opět směr Altissimo, ale ze strany od jezera. Tedy ne až nahoru! Jen si dát kousek 601 a pak se napojit na „šestku“ a spadnout dolů do Malcesine. A takhle krásně to vypadalo, když jsme začali stoupat (asi tak po 300 výškových metrech…)
Cestou jsme potkali pár dost zajímavě vypadajících odboček. Tahle působila skoro jako biková FR dálnice s parádními klopenkami. To asi nebude čistě přírodní úkaz…
Ještě jednou pohled na skalní ostroh oddělující městečka Torbole a Riva del Garda ležící na severu jezera. Přestože se podobné výjevy vyskytovaly v každé druhé serpentině, nějak jsem se jich nemohl nabažit….
Ještě jedno zrnité selfie jako důkaz toho, že jsme skutečně dojeli až k těm anténám, co jsou vidět od jezera. Přitom mi to ráno kluci nechtěli věřit: „Cože! Až tam nahoru? Kecáš!“
Když jsme objeli antény, vyjeli ještě o kus dál po silnici a sjeli zpět po 601 ke kapli Chiesa Madona del Faggio. Od ní jsme se opět vydali vzhůru a pak těsně pod anténama vpravo po štěrkové cestě. A právě zde vznikl pojem „Pištometr“. Z počátku jsem tvrdil, že dál už pojedeme skoro po rovině, ale nakonec se z mnou deklarovaných „maximálně 200 pištometrů“ vyklubalo dalších dobře 400 vertikálních metrů. Ale hlavně, že bylo krásně!
Místy se naskýtaly úžasné pohledy. Zapojte trochu fantazie a představte si, jak tímto hájkem postupně proplouvají jednotlivé obláčky…
Kdyby to někdo nezvládl nebo by se radikálně zhoršilo počasí, tak se lze schovat v této parádní útulně – Baita della selva.
Můj oblíbený trail Nr. 6 je prostě geniální. Zatím se mi snad ale nestalo, že bychom ho někdy sjeli bez defektu. Trny, kamení, vysoká rychlost… Tentokrát jich bylo požehnaně! V tomto případě jsme měli štěstí a lepili na místě s krásným výhledem na jezero.
Dolů k jezeru jsme sjeli (přesněji někteří s kolem na rameni a prázdnou pneumatikou v ruce byli nuceni běžet, jelikož jsme vystříleli všechny záplaty) až za tmy. V kempu jsme pak měnili původní pásky, které se v ráfku posouvaly a způsobovali ony defekty, za „americkou tejpu“.
Třetí den se zatáhlo, celou noc pršelo a ráno to nepřešlo. Proto jsme se vypravili do Modeny navštívit museum Ferrari, kde aktuálně probíhala výstava ku příležitosti stého výroční značky Maserati (viz video a galerie). Tato fotka je až z posledního dne, kdy se klukům nechtělo vstávat, avšak slunce šimrající nás skrze plachtu stanu nenechalo nikoho dlouho povalovat… Přesněji řečeno jsem je vykopal ze spacáků!
A to bylo jedině dobře. V neděli se počasí vybouřilo, v pondělí bylo krásně a kemp zel prázdnotou. Alespoň jsme měli večer více prostoru pro balení, sušení atd.
Poslední den naší výpravy jsme opět naskládali naše cykloharampádí do auta a vyjeli k Lago di Ledro a pak dál až pod sedlo Bocca di Trat. A tady se začaly otevírat neskutečné scenérie…
V sedle Bocca di Trat (1581 m) se nachází Rifugio Nino Percini, kde se člověk může posilnit na další cestu. V době naší návštěvy zde bylo ale po sezóně, tak jsme udělali jen pár fotek a mazali dál. Neskutečné na tomto místě a v tomto ročním období byly všechny ty podzimní barvy. Na Gardě už jsem byl mnohokrát, ale takhle jsem ji ještě nikdy neviděl!
Dál jsme pokračovali po vrstevnici zařezávající se do strmého svahu (dobře zmapovaná ve videu) až do Bocca Saval (1720 m). Zde jsou zbytky kamenných pevností z první světové války. Odsud jsem chtěl jet přes kopec dolů k Ledru. Pak nás ale dojel jeden německý biker na Santovi, který nám doporučil, ať ho následujeme dál po hřebeni až na Bocca Dromaé, odkud je prý lepší sjezd.
Rozcestník v sedle Bocca Saval – se zbytky rozvalin jakožto památka na zákopy 1. světové války.
Závěrečná cesta dolů byla místy docela pekelná – vlhké listí a pod ním ostré nebo naopak hladké vápencové kameny a balvany – neskutečný tanec. Ale výhled na jezero byl nádherný (Lago di Ledro).
„Kubo, zatáhni břicho!“ Jedna stylová před závěrečným sjezdem. Chvíli před tím se Kuba slušně vyválel. Vypadalo to skoro na zlomená nebo naražená žebra, ale nakonec to ustál a cestou dolů odvahu rozhodně neztratil.
Nejen pohledy dolů, ale také pohledy zpět na hřeben, podél něhož jsme ten den putovali v nás vzbuzovaly náležitý respekt, ale i nadšení.
Lago di Ledro se blíží a s ním i konec naší výpravy.
Přestože se dolů jelo víceméně po široké cestě, tak to nebylo nic lehkého. Už jen ten sklon a vlhké listí… Nedivím se, že tu poutníky hlídá panenka Mária.
Cílový bod – Lago di Ledro – úspěšně dosažen. Kluky jsem poslal dolů balit tábor a sám jsem se hecnul, že pojedu nahoru pro auto (dalo to ještě 600 výškových metrů). Každopádně jsem se stihl ještě pokochat klasickou italsko-rakouskou architekturou ve vesničce Pieve di Ledro, nakoupit pár suvenýrů pro rodinu a pak už jen dupat a dupat…
Nahoře u auta jsem potřeboval trochu vychladnout, což mi dalo prostor k tomu, abych stihl nafotit statické fotky a detaily k testu Giantu Reign 27,5 2 LTD, jenž mi dělal celou dobu na Gardě společnost. Dokonalou společnost!
Tak zase příště Gardo! Mám ještě v zásobě celou řadu tipů a nápadů kam se vydat s kolem…
Foto: Štěpán Hájíček (LG G3 Mini)
Trasa den 1. | Rifugio Graziani – Mt. Baldo – Rifugio Graziani | GPX data
Trasa den 2. | Torbole, Nago – 601 – 6 – Navene | GPX data
Trasa den 3. | Okruh Lago di Ledro – Nino Pernici – Bocca Saval – Mezzolago | GPX data
