Falcon Ultimate Enduro 2014 – redakční report

Před chvíli nám na BnR přistál report Jirky Fikejze ze sobotního závodu Falcon Ultimate Enduro na Rychlebských stezkách. Jirka samozřejmě závod vyhrál, ale protože jsem se o víkendu vyskytnul na tom samém závodě náhodou taky, rozhodl jsem se podělit se s vámi o zážitky z tohoto závodu pohledem běžného smrtelníka.

Text: Mikuláš Hapka | foto: Simona Kozlová* (www.simonakozlova.wz.cz)
*Simono, (ne)nápadně děkujeme, že jsme si mohli vypůjčit pár fotek
Celý týden bylo doma v Praze příšerné počasí, moje FiveTen boty už dva týdny neuschly (prozatím mám staré kecky 5.10), z kola vytékala hnědá břečka, pračka mlela z posledního a traily jsem jezdil víc po hlavě než kdy jindy. Do Rychleb jsem se tedy chtěl vydat s pár dalšími kamarády jenom v případě příznivé slunečné předpovědi. Kdo by se taky trmácel zhruba pět tisíc kilometrů přes Polsko, aby se válel v blátě a zničil sebe i kolo?

Generátor náhodných čísel (alias norský předpovědní server yr.no) nám ale potvrdil, že na závodě bude víceméně sucho a pohoda, a tak se jelo. Nebudu to protahovat, kdo na místě byl, tak dobře ví, že situace rozhodně neodpovídala tomu hezkému obrázku sluníčka s malým mráčkem. Návrat ovšem už neměl smysl, museli jsme do toho jít!

Zaregistrovali jsme se již v pátek v noci a v sobotu ráno jsme tak měli čas na poctivou snídani a spoustu spánku. Trošku mě rozladila informace, že první výjezd na kopec může zabrat i hodinu a půl. To v mých představách odpovídá výstupu na K2. Na start RZ 1 jsme nejdřív jeli trailem Dr. Wiessnera a pak se drápali příkrou bažinou – pokud může existovat bažina do kopce, pak je to na Rychlebech. Nakonec už jen zbývalo počkat si na start dle přidělených čísel.

Mým skutečným závodním cílem bylo užít si traily, jet čistě, dojet bez vážnějšího pádu a nezničit kolo. S tou čistou jízdou se mi to zcela nepovedlo. Ze stopy jsem vyjel tolikrát, že jsem si v podstatě jel svůj vlastní alternativní závod.

Celý podnik se totiž jel „na oči“. To znamená něco trošku jiného, než jste zvyklí. S pípnutím časomíry se dáváte všanc zlovůli stavitelů trailu a absolutně netušíte, co může přijít. Druhé unikum akce bylo v délce jednotlivých RZ. Jednalo se zhruba o časy kolem 15 minut na každou. Na oboje jsem se dobře připravil a po odstartování jsem nasadil neutrální tempo typu bába s nůší. Povedlo se mi tak s předstihem připravit na všechny nástrahy trailu a nedostat křeče do rukou nebo nohou. Do cíle jsem dokonce dojížděl s úsměvem! Toho jsem tedy pak nechal, protože mi lítalo bláto po celých hroudách do otevřené pusy.

Jednotlivé RZ byly příjemně různorodé. Kolmé svahy a zatáčky v hrabance a kořenech – obvykle ve vrchních částech rychlostních zkoušek – mi přišly jednoznačně nejlepší. Tu a tam zaskočily trialové rovinky po kamenech, bez předchozího projetí velmi výživné. Nebo rovné, dlouhé a rozbité úseky po lesních cestách, kde se dalo dosahovat nadsvětelných rychlostí. Rozježděné bažiny, kde se utopili mnozí z konce startovního pole a pořadatelé jejich těla loví bidly dodnes.

Ale to nebylo zdaleka vše. Záludné příkopy a velké kameny, které vykoukly až na poslední chvíli. Zakyselovací výjezdy (ale ne otravné) na nejméně vhodných místech. Ač bych osobně tu a tam něco vedl trochu jinudy, celkový dojem byl skvělý! Musím říct, že délka RZ byla nemilosrdná. Pokud se závodníci snažili udržet celou dobu závodní tempo a nebyli dostatečně trénovaní a připravení, muselo to pro ně být bolestivé utrpení. Kolmé a dlouhé výjezdy na starty jednotlivých rychlostních zkoušek vám také energii nepřidaly. Takhle má vypadat skutečný enduro závod!

Z první RZ mi utkvěly v paměti bažiny hned po první rovince, kde se mi podařilo málem ztratit botu. Pak pekelný výjezd po bílém kamení, do kterého jsem najel s nejtěžším převodem a následně ho vyběhnul pěšky. Zkouška obsahovala i průjezd starou ruinou domu, kdo si toho v závodním tempu stihnul všimnout. A na závěr přišla část trailu „Sjezdy“, kde se mi z neznámých důvodů povedlo na tom nejmenším skoku shodit řetěz a úplně ztratit flow.

Druhá RZ mě bavila asi nejvíc. Obsahovala několik pastí v podobě příkopů a sjezdů do příkopů, ale naštěstí jsem nejel tak rychle, abych si jich všimnul až na poslední chvíli. Dojezd po „Superflow“ (zrovna ta část do kopce a po rovině) byl ovšem bez teleskopické sedlovky výjimečně zničující a tak jsem rezignoval a dojel v turistickém tempu.

Ze třetí RZ mi utkvěl v paměti jen závěrečný kus tratě motající se kolem potoka. Několikrát jsem v něm zůstal trčet a tak jsem vzal nakonec kolo na ramena a udělal si z toho cyklokrosovou vložku. Těsně před cílem byl sráz dolů do neviděného brodu, ale naštěstí na mě někdo křiknul „Pozor potok!”. Projel jsem ho tak celkem bezpečně, „díky kámo!“

Kombinace blátivého podkladu, ačkoli pršet přestalo hned ráno, délky jednotlivých RZ a celkového nastoupaného převýšení (cca 1800 m) znamenaly skutečně extrémní podmínky. Jak všichni odfukovali tlaky v gumách, aby jim to na blátě a šlemu lépe drželo, tak byly traily lemovány pumpujícími a lepícími závodníky, kteří procvakli duše i bezduše. Na oči se asi prostě občas netrefíte do hladké stopy.

Závodníci občas reptali, že traily byly nedostatečně značené, ale protože jsem další den jezdil a mluvil s místními staviteli, tak vězte, že to nebyla úplně náhoda. Prostě závod v Rychlebech občas znamená: „Rozhlížej se, mysli a najdi si cestu! Mlíko vás tady nebude držet za ručičku.“ To se mi líbí.

S organizací závodu jsem byl spokojen, přesto bych měl dvě poznámky. Ocenil bych více informací na webu. Nenašel jsem například kolik stojí startovné a jestli je nebo není povinná integrální přilba (nebyla). A druhá věc se týká časového limitu celého závodu. Jeho překročení znamenalo penalizaci a přičtení trestných vteřin k celkovému součtu časů všech RZ. Snažil jsem se ho poctivě dodržet a nikde se zbytečně nezdržovat. Dojel jsem nakonec asi 15 minut před jeho koncem a nebylo to nijak extra zničující.

Nelíbilo se mi ale, když mi obsluha časomíry na poslední RZ na dotaz nejistě odpověděla, že se možná limit prodlouží nebo zruší. Nevím, jestli se tak skutečně stalo, ale mrzí mě to hlavně z toho důvodu, že bez limitu jsem se mohl na občerstvovačkách zdržet mnohem déle a sníst mnohem více těch výborných tvarohových koláčků!

Neděli jsme strávili v příjemném afterrace módu s místními staviteli, kteří nám nastínili své plány do budoucna – rozuměj protáhli okolím. Máme se na co těšit. Díky za závod i za vaši práci! Falcon Ultimate Enduro bylo pro mě krásné zakončení léta, nedělní počasí se totiž spravilo na opravdu letní a příští rok si akci nenechám ujít!

V textu i v reportu Jirky Fikejze zmiňovaná past na konci RZ 3

Nedělní relax a vymýšlení blbostí v úžasném rychlebském terénu – foto Honza