The North Face Diva kemp 2014

Předposlední víkend v červnu (20. – 22.6.2014) jsme se rozhodly společně s Ivou Pechoutovou uspořádat kemp v Jizerkách určený všem kráskám, které propadly kouzlu bikování. Vize byla jasná – něco se naučit, ochutnat, dobře se projet a hlavně se bavit!

Chtěly jsme jednoduše holkám připravit víkend plný zážitků v přátelském prostředí, během něhož se primárně zaměříme na zlepšování bikových skilzzz, ale neměla chybět ani čistě holčičí tématika – přednáška o odblokování negativních stavů, hodina jógy, možnost zvýhodněného nákupu oblečení ze serveru www.shebikes.cz a veganská strava, po které se budeme mlsně olizovat, a navíc se stane nezapomenutelným zážitkem.

O report z kempu jsme požádaly jednu z kemperek, Báru Marešovou.

Deset stupňů na slunci? Zamračeno, občas přeháňky? Ne v dubnu, ale na konci června se několik, snad odvážných, snad bláznivých holek rozhodlo vydat na bikový kemp Báry Berdychové a Ivy Pechoutové do jizerskohorského Bedřichova. V pátečním podvečeru pomalu všechny holky přestaly doufat ve víkendovou opalovačku, ale co – pokud bychom chtěly bronz, jely bychom na opačnou světovou stranu. Beztak budeme jezdit po lese a než se vystavovat v plavkách, budeme svoje končetiny halit do pořádně odolného cyklooblečení.

Náš víkendový kemp započal luxusní veganskou večeří, kterou nám připravil geniální kuchař Petr Tomeček z dua Freshbrothers. Ač se mohli někteří cítit zaskočeni servírovanou polévkou z červené řepy, doplněnou o pečivo vlastní výroby, následná obří porce sushi nenechala nikoho na pochybách, že se parádně najíme.

Když už všichni sotva funěli, energická osobní koučka Míra Petrášková se jala zasvětit nás do základů techniky Faster EFT. Jedna se filozofii pracující s psychikou člověka, odstraňující či mírnící například strach, stres, fobie, negativní emoce nebo psychosomatické obtíže. Míra si nás důkladně proklepla a pozitivně naladila na sobotní ježdění. Všichni se pak vděčně rozutekli do útulného soukromí krásných apartmánu Bedřichovky a s pocitem skvělého zakončení pracovního týdne se oddali odpočinku.

Holky, kdo jde běhat?

Ranní nabídku společného běhání s koučkou Ivou Pechoutovou využily dvě kemperky a jeden pes. V devět hodin se i s neběhajícími sešli u snídaně nad domácím müsli s čerstvými nektarinkami, jablky a kokosovo-banánovým přelivem, prostě božskou krmí. I když se nikomu nejdřív nechtělo od skvělého jídla, navíc ven do nevlídného počasí, zanedlouho jsme už všichni vyrazili vstříc prvnímu trailu.

Nebylo by tam něco těžšího?

Iva na nás byla hodná – nejprve se snažila celou bandu přimět nebát se sjet cestu „decentně protkanou kořeny stromů.“ Příšerně těžká záležitost, jen co je pravda, hlavně pro dvě kemperky (jsem mezi nimi) bez jakékoliv zkušenosti s ježděním po lese. „Drž se pevně! Lokty od sebe! Zadek dozadu! Brzdi ukazováčky! Pedály rovně! Jedeeeem!“ První sjetý hrbolatý kopeček, adrenalin stoupá, nadšení pro věc jakbysmet. Podruhé přes kořeny, potřetí tatáž cesta, a počtvrté? Vždyť je to vlastně nuda, vždyť to umíme, co takhle něco těžšího?

Tenhle šutr?!

Koučka z nás má radost a táhne nás klikatými a hrbolatými lesními cestami na další „spot“. Tím je šutr, na první vystrašený pohled tak metr vysoký. Přichází instruktáž, ukázka, druhá ukázka, a pak už nejzkušenější kemperka Týna sedá na kolo a jde to zkusit. Báry foťák cvaká ostošest, GoPro chytá křečovité úsměvy… Když ostatní vidí ladnost, se kterou Týna kámen překonává, táhnou taky kola do kopec.

Nepřítel strach

První opatrné pokusy všechny přesvědčí, že největší problém není pod koly, ale v našich hlavách. Zase tři, čtyři pokusy – no fakt, všechny jsme to daly! I Lucka, která dnes jezdila v terénu poprvé v životě, i já, která jsem se bála ještě před týdnem přejet obrubník. A rychle na další místo. Udeřilo poledne, zkropil nás deštík, dobajkovaly jsme k Prezidentské chatě a zaplnily žaludky pro změnu antiveganským jídlem a spláchly ho pravou českou plzní. A zase rychle dál.

Hup do malin!

Vrcholem tréningu bylo sjetí uzoučkého hrdla kamenité lesní cesty – opravdová libůstka pro fajnšmekry, kde musel člověk doposud bikováním nepoznamenaný volit, zda kolo nasměruje „přes ten velkej šutr tam vpravo“, nebo to pošle středem a bude riskovat přistání v malinách. Nakonec si nejedna i se svým celopérem nedobrovolně poležela v mechu, ale nikdo neutrpěl horší zranění, než jsou modřiny, odřeniny a drobné naraženiny.

A teď na lávky, huráá!

Pekelné dávky adrenalinu nám všechno parádně kompenzovaly, a tak jsme se mohly přesunout na naše první umělé překážky z dílny vrchní koučky. Iva (za notného povzbuzování Báry za foťákem i na kole) nás nechala jezdit po lávkách, obloucích a mezi kužely, trénovaly jsme rovnováhu, obratnost a práci s vlastním těžištěm. Zlatým hřebem byl řízený seskok z překážky, v našem případě ze zvýšeného konce lávky. Drobný deštík opět zafungoval jako efektivní chladicí kapalina. Jakmile Iva zavelela konec, všichni se cítili ještě celkem čerství.

Večer nás čekala intenzivní hodinka jógy s božskou Mírou a pak opět veganské orgie. Za podpory sponzorů pak organizátorky ocenily drobnými i hodnotnějšími předměty bikové výkony a snahu kemperek a namotivovaly je na další den.

Abychom po tom všem neusnuly, následovala komorní módní přehlídka modelů od SheBikes.cz a boj o nejlepší kousky. Kdo toho ještě neměl dost, byl pozván na večerní videokoučink, kde mohly riderky pozorovat své highlighty i pády, oboje s komentářem Ivy. A pak rychle do postelí, rozlámaná těla jen při zmínce o možnosti společného popíjení vypovídala službu.

Slunce a deset stupňů

Nedělní ráno nás přivítalo slunečným modrem a deseti stupni, ale než jsme se odtrhly od super lívancové snídaně, opět se zatáhlo. Nikoho to samozřejmě neodradilo, a tak jsme se vydaly na první nedělní trail. Pod rozhlednou Slovanka jsme zjistily, co jsme od včerejška zapomněly, vyhecovaly jsme se k odvážnějším pokusům o překonání šutroúseku a zopakovaly si pády.

A ještě tady, a ještě tady…

Ač bylo naplánováno ježdění pouze v nedělním dopoledni, Iva nás tahala na další a další parádní místa, kterých jsme se tak nějak pořád nemohly nabažit. Lesní bláznění bylo okořeněno zraněním – tentokrát (naštěstí) ne ridera ale kola – ukázkově prasklý rám nám připomenul, že i kolo je nakonec jen kus kovu s omezenou životností, což je třeba brát v potaz. Vzápětí nám totéž připomněla první píchlá duše za víkend, ale to už jsme se přiblížily definitivnímu závěru naší bikové adventury, tak jsme byly všechny spíš rády, že jsme bez defektů vydržely tak dlouho.

Tak zas příště

Nakonec jsme se rozjely do svých domovů. Dojmy? Jen ty nejlepší: Poprvé jsem přejela fakt velký kámen. A ne jeden. A ne úplně pomalu. V neděli jsem si na něm dokonce skočila! A skamarádila jsem se s celoodpruženým kolem tak, že mě už i celkem poslouchá. Nebojím se sjet prudkou a kamenitou lesní cestu. Spíš mi po tomhle víkendu bude líto, když na ni narazím a nebudu s sebou mít zrovna kolo. A to všechno díky dvěma dnům v Bedřichově a dvěma holkám, Báře a Ivě, bez kterých by se nic z toho neudálo. Díky, holky!

Foto: Bára Berdychová – www.barboraberdychova.com