Enduro Race Ještěd – reportáž

Tak jsme to zvládli a přežili! Enduro na Ještědu opět čistě „Na oči!“ Bylo to maso, shodli jsme se na tom, že to byl jednoznačně nejtěžší závod Enduro Série, co se doposud jel, ale přežít se to dalo i bez najíždění trati. Pouze Kuba jednou lehce skočil přes řidítka a Lukáš dvakrát cvaknul. Jinak čisté skóre a navrch Zdenda, který měl svou Enduro premiéru, zajel luxusní 64. flek…

Tentokrát jsme se na Enduro vypravili v hojném redakčním zastoupení. Nebyli jsme komplet, jak jsme měli předem v plánu, přesto čtyři kousky pisálků, testerů, korektorů a jiných mediálních potvorů nebyly málo. A malá nebyla ani účast jako taková. Dle startovních čísel až někde kolem 180 jezdců, ve výsledku 151 hodnocených! To nám to ale hezky roste.

Ideální trénink

Jelikož jsme skoro všichni měli své rodinné povinnosti a chtěli si udržet svůj status „Enduro Serii jezdíme na oči,“ pojali jsme sobotní trénink každý po svém. Někdo řádil na chalupě se sekačkou, jiný si střihl lokální orientační závod (na kole samozřejmě), další šel s dětmi do Zoo a poslední nejmenovaný s rodinou griloval a proléval se – bůh ví čím! To však nikomu z nás nezabránilo nařídit si na nedělní ráno budík, a že to nebyla zrovna příjemná hodina, naházet věci do auta a vyrazit směr Liberec.

Pozor na vjezd do garáže!

Už na příjezdu se to trochu štosovalo u vjezdu do garáží, který byl docela zrádný pro jedince s koly na střeše. Bohužel jsme byli svědky i jednoho nezáviděníhodného opomenutí, kdy jeden ze závodníků zapomněl na svého jednostopého miláčka na střeše a stačil najet do garáže dřív, než na něj někdo mávnul, ať stojí. Naštěstí ho to nestálo celé kolo, ale určitě střešní nosiče a hagusy… Nesmáli jsme se – tohle se zde prý stává jednou do týdne a při představě, že by se to stalo i nám, nás dost zamrazilo!

Kluci, jeďte opatrně!

Na start jsme dorazili tak tak. Vyzvedli si čísla, počkali na druhou část skupiny a už se rovnali do fronty na lanovku. Mezitím jsme vyslechli pár vzkazků o tom, že trať je skutečně těžká. „Říkal to i Jirka Fikejz, takže to asi nebude sranda,“ podpořil tuto informaci z reproduktorů i Pepa Dressler jakožto hlavní speaker, který však kvůli chřipce tentokrát nestartoval. Navíc, když jsem se stihl v rychlosti pozdravit s Járou Spěšným (Pan AGang), který se podílel na přípravě tratí, tak jen zkontroloval tlak v mých pláštích, zatvářil se jako že docela dobrý a povídá: „Vy to zas jedete na oči? Hmm, tak hodně opatrně!“ To člověku dvakrát nepřidá!

Nebudeme panikařit

Šup na lano a už se vezeme na start první RZ. Bylo příjemné svézt se po ránu na kopec lanovkou a to jsme ještě pořádně nevěděli, co vše nás čeká. Například dobře hodinka čekání a postávání na startu RZ1. Chápu, že lidí tu bylo hodně, a že se startuje po 30 vteřinách (a taky to, že jsme byli ze svého vlastního přičinění až téměř poslední), ale tohle už by chtělo nějakou změnu. Co třeba určité rozčlenění podle čísel: 0-50 startujete v 10-10:30, od 10:30 dál startuje další padesátka atd. Člověk by se nemusel hnát na start a pak tam čekat… Ale to je detail a časem se to jistě poddá.

Tak tady si chvíli počkáme

RZ1 – Nic nevidím!

Start jedničky byl kousek od parkoviště pod ještědským televizním vysílačem, takže téměř 950 m vysoko a padalo se na jihozápadní stranu ještědského hřebene, téměř až dolů. Dojezd byl v obci Hoření Paseky. První RZ byla „na zahřátí“ pořádně dlouhá, ale celkem slušně jetelná. Dolů to šlo z větší části po turistických značkách, i když značky na Ještědu vypadají jinak, než ty v lesoparku okolo Prahy. Nehorší ale paradoxně byl horní úsek, kde se v hustém lese střídala místa s obrovským kontrastem světla a stínu. Brýle Uvex Variomatic nestíhaly, jak by mohly. I Kuba, který to jel bez brýlí, říkal, že místy nic neviděl. Nebo skoro celou cestu nic neviděl…

Startovní brána RZ1 konečně na dohled…

Transfer na RZ2

Dole jsme se ale sešli ve zdraví, odladili pár detailů na kolech, já si zase vytáhl svou pevnou sedlovku a pomalu jsme dupali na start RZ2. A že to nebyla zrovna sranda. Chvíli silnice, pak lesní cesta, která se místy slušně zvedala. Nakonec jsme se dostali opět kousek pod vrchol Ještědu, i když ten jsme přes hustý les neviděli. Skoro bych zapomněl. Na startu jsme s číslem a čipem dostali také mapku, kterou jsem si strčil do batohu a místy jsme ji kontrolovali, abychom měli alespoň hrubou představu, co nás čeká.

Připrav se – 5, 4, 3, 2, 1

RZ2 – Šum svistu

Dvojka mi po zážitcích celého dne trochu splývá. Vybavuji si rychlý začátek, přejezd cesty, po které jsme stoupali na start a potom úsek s docela brutálními balvany a kořeny, kde to pěkně drncalo a hlavně jsem si říkal, že tady spadnout v rychlosti… To by sakra bolelo. Ale tohle byla pořád ještě docela legrace!

RZ3 – Fikejzovina + jistá smrt

Na RZ3 se jelo tentokrát až na samotný hřeben, kdo to znáte, tak přes parkoviště dole, co se odbočuje přímo na Ještěd. Tedy docela kopec, ale po asfaltu to celkem jelo. A pak ještě kousek do lesa. Vtipné bylo, co jsme si vyslechli od ostatních na startu. „Tole je totální hovadina! Nejdřív dupeš nahoru, teda tohle vyjede nanejvýš Fikejz a ještě ve stoje (hrozná Fikejzovina), nahoře pliveš krev, pak ještě jeden malej výjezd, najednou se to zlomí a padá to vražedně dolů. Buď zastavíš a jdeš, nebo jedeš a jdeš na hubu…! Včera tu dokonce praskla jedna klíční kost!!!“

Trocha povzbuzení není nikdy od věci. No co už… Píp, píp a jedu. Prvních dvě stě metrů rovina, pak se to začalo zvedat a zvedat a zvedat. S pevnou sedlovkou jsem se o nic nepokoušel, a když jsem viděl i Lukáše jak tlačí, tak se mi docela ulevilo. Výtlač to byl vážně luxusní a nevím, zda by se mi to chtělo šlapat, i kdybych byl úplně čerstvý a měl teleskop. Ale i tohle je enduro, proč na to nadávat!

Bod zlomu

Nahoře se to ještě dvakrát zhouplo a pak přišel onen „bod zlomu.“ Ano, bylo to hodně těžké, strmý sjezd po kořenech v částečně odkloněném svahu. V sobotu prý dost pršelo, to muselo být peklo, v neděli ale bylo sucho a sjet se to dalo. Já si, přiznávám, na dvou místech slezl a popošel, ale kdyby na to byl čas a člověk si mohl trochu nakoukat stopu… Jen to chtělo zbytečně nespěchat. Tohle totiž dostalo Lukáše, který celý tento „kritický úsek“ sesvištěl dolů a pak cvaknul. Smůla jako trám. Za oním sjezdem to vedlo ještě chvíli po kořenech a kamenech, slušný trial a pak už jen dojezd po v zásadě rovné cestě.

RZ4 – čekání na smrt

Čtyřka nás konečně měla zavést zpět na libereckou stranu Ještědu, k tomu ale bylo zapotřebí dostat se nejprve zpět do sedla pod vrchol a potom po silnici dupat až do místa, kde velká kabinková lanovka tuto silnici míjí. Jen o kousek dál byl totiž start RZ4. Trošku nešťastné místo. Zaprvé jsme stáli na silnici, kde jezdily auta, motorky, kola i koloběžky, proto jsme se mačkali u svodidel. Zadruhé zde paní pouštěla jezdce dobře po minutě. Měla sice proč, ale vedlejším účinkem bylo to, že nejen my, ač jsme se pohybovali na skutečném chvostu, jsme zde čekali dobře půl hodiny na start.

Z limitu 4:30 na celý závod jsme si těžkou hlavu nedělali, spíš jen bylo otravné stát na silnici a mrznout. Sluníčko si totiž vzalo na čas volno, jeho místo převzal horský vánek a tělesná teplota tak postupně klesala.

Nekonečné čekání na start RZ4

Po oné zhruba půl hodině následovala jedna z nejdelších RZ se začátkem kolmo dolů. Z vrchu to vypadalo strašidelně, když se ale člověk podíval za hranu, zjistil, že stačí udržet rozumnou rychlost a ono to půjde. A taky že to šlo – chvíli šoupání zadkem o zadní kolo a už jsem byl dole na konci prvního padáku. Tentokrát jsem kluky před sebe nepouštěl. Z toho čekání nahoře jsem byl nějak nervózní a jel tedy jako první. Po slušně strmém začátku následoval neutrální traverz po vrstevnici, ideální pro kola s pevnou sedlovkou… Pár slušných bahenních lázní a tak vůbec. Od půlky dál se to ale zlomilo!

RZ4 vedla ve své druhé polovině v podstatě pod lanovkou, ale ne po klasické lajně, ale hezky vedle lesem punkovým „ilegálním“ trailíkem. Jo, tohle mě pekelně bavilo. Bylo to dlouhé a ke konci už ruce i nohy pálily jako čert, takže jsem si to nemohl užít na sto procent, zpětně ale i tak hodnotím RZ4 jako pro sebe nejlepší a nejzábavnější.

A teď to bude z kopce!

Na pětku po svých

Dojezd RZ4, 5 i 6 byl na stejném místě dole u spodní stanice lanovky. Třikrát se mě tak děvčata ptala, zda jedu šestku a pokud ano, ať jdu vrátit čip… Dole bylo příjemně. Hromada lidí (řada z nich už po závodě a v papučích), bylo zde i občerstvení a tak vůbec. Chvíli jsme tedy rozjímali a pokukovali po lanovce. Pak nás ale Pepa Dressler vyvedl ze snů: „Kdo jede na pětku, ten jede po svých. Tady okolo lanovky a dozadu do lesa. Jsou tam šipky a cestou dostanete na startovní číslo červený puntík, jako důkaz, že jste to skutečně jeli nahoru a nepomohli si lanem.“

RZ5 – tobogán

Start pětky byl kousek od vrcholu Skalka, tedy od vrchní stance lanovky. Jinak řečeno Ještěd (nebo tak 60% z něho) zespoda nahoru po čtvrté za sebou… Start RZ5 byl nenápadný a skoro by ho člověk minul a šel stále vzhůru. Dolů to pak byl jeden velký tobogán. Kdo to na Ještědu znáte, asi budete vědět, když vám řeknu lajna B2 (Turistická). Nebo její větší část. Prostě klopenky a klopenky, po široké cestě dolů s nájezdy do stran. Pak kousek lesem po krásně rozorané cestě, pekelný FR po kořenech a zase dolů ke stanici lanovky. Kluky to tu dost bavilo, já nějak nechytil to správné flow a byl jsem proto rád, že to mám za sebou.

Spolu na špagátu

RZ6 – Špagety jako dezert

Poslední rychlostka byla poměrně prostá. Nahoru lanovkou, dolu Špagetu. Tedy trail vedoucí pod lanovkou, díky čemuž se to dalo z výšky trochu nakoukat. Ale bylo to maso. Lukáš to jel naplno a dole příšerně trpěl, že sotva udržel řidítka. Já to jel na turistu a taky trpěl, protože po celém dni byl tento trail rozmlácený, až to nebylo hezké a ani 160 mm na Lapierre Spicy s tím mnoho nesvedlo. A aby toho nebylo málo, nejelo se to celé dolů klasicky pod lanovkou. Zhruba v poslední čtvrtině nás mlíko vyhnalo z hlavního svahu, následoval krátký traverz a pak zas hurá do hustého lesa.

Lesní pohoda? Zapomeň!

Čekal jsem a doufal, že si tu užiju trochu lesní pohody a tak jsem povolil brzdy. Jenže.. „Uááááá, tady se to nějak láme!“ Najednou zlom jako blázen, vymleté koryto, brzdy kvílely, dlaně sotva svíraly řidítka a já si opakoval, že to hlavně musím udržet rovně a pak se snad nic nestane. A povedlo se! Dojel jsem, přežil jsem, kolo neprasklo, duše jsem necvakl. Ufff. „Končíš šestku?“ Ptala se mě již potřetí děvčata v cíli. „Teď už jo. A ano, vím, čip vrátit do bílé dodávky.“ Vtipné, že jej Kuba málem zapomněl a odvezl si ho skoro domů…

Kudy tohle pojedu???

Jirka nevyhrál…

Když jsme se sešli dole, nebylo skóre úplně veselé. Lukáš opět s defektem, Kuba s historkou jak jel po lávce, která končila kamenným dropem, on myslel že to půjde sjet nebo nějak lehce seskočit, ale překvapila ho díra za odrazem ,tak se nějak vykutálel, ale nebyl ani odřený, ani špinavý. Než jsme si vše pověděli, byl čas na vyhlášení výsledků. K překvapení všech nevyhrál Jirka Fikejz, ale Přemek Tejchman, druhý byl Michal Prokop i s bolavými zády, až třetí Jirka, čtvrtý Matěj Vitko a pátý Jirkův kolega z Enduroteamu Tomáš Kutin.

Mezi dámami to bylo jednoduché, jelikož jich startovalo jen pět. Vyhrála Ivana Pechoutová, druhá byla Andrea Drengubáková a třetí Elen Římanová. Nejrychlejší chlapi zajeli trať za zhruba 22-23 minut, dívky pak 32-35 minut, což byly časy přibližně v půlce startovního pole mužů.

V létě na Zadově? Uvidíme…

Další závod Enduro série se jede až 3.8. na Zadově, tam se ale nejspíš neuvidíme. I když nikdy neříkej nikdy. Loni to byl poměrně příjemný a svým způsobem pohodový závod, takže se možná ještě necháme zlomit. Na Ještěd ale budeme dlouho vzpomínat. Tohle bylo Enduro se sakra velkým „E“.

Naše Redakční RB IQ 575 ho zvládlo v pohodě, dobře ale, že jsme na něm nechali macatou vidlici SR Suntour Auron, 200 mm přední disk a hrubé pláště Maxxis High Roller II. Já byl rád, že jsem nakonec sehnal Lapierre Spicy 327 se zdvihy 160/150 mm, vidlicí Fox 34 a plášti Schwalbe Hans Dampf. O Canyon Spectral, který jsem měl mít půjčený před tímto víkendem, bych se asi hodně bál. Lapík Spicy je ale slušný tank a nenechal se nikde moc rozhodit. Určitě ne víc než já…

Více informací o tomto a dalších závodech Enduro Série na webu www.enduroserie.cz

Výsledky Enduro Race Ještěd

Na závěr video edit z rukou Roba Trnky

Foto: Štěpán Hájíček

*BONUS*
Jeden z účastníků poctivě natočil všechny erzety…
V samostatném příspěvku (Enduro Race Ještěd – videa z RZ) jsou tato videa seřazena hezky po sobě.