BnR Trip – Okolo Sázavy

Letos se snažím s každým kolem, které mám na test, vyrazit někam kousek za humna a projet nějaký zajímavý okruh. Ve společnosti Ghostu Riot padla volba na traily podél řeky Sázavy – Panská skála, Kamenný Přívoz, Třeštibok, Jílové.

Jako startovní bod jsem si vybral pověstný hotýlek René ležící na kraji obce Nechánice. Normálně bych i sem dojel na kole, ale nebyl na to dostatek času, jelikož jesličky zavírají nemilosrdně brzo, proto jsem se přiblížil autem. Zaparkoval jsem kousek od hotelu v místě, kde roste nová zástavba Nechánic. To mě inspirovalo k hledání lesní zkratky ke křižovatce Chotouňský dvůr, což mi, k mému vlastnímu překvapení, dokonale vyšlo!

Dolů by to bylo zábavnější…

Pokračování mého trailu se neslo ve snaze navázat na okruhy, které jsem zde najížděl jako mladík na ocelovém XC hardtailu. Tentokrát jsem byl ale rád, že mám fulla. Po červené jsem se sklouznul do údolí Chotouňského potoka a po chvíli nabral směr vzhůru směr Pohorka. Až tudy pojedete, asi si budete říkat, tak jako já, že směrem dolů by to bylo určitě zábavnější…

Od osady Pohorka dál jde vlastně jen o pohodový přesun lesem, polem a kousíček po asfaltu k dalšímu zlomovému bodu, k vrcholu Grybla a výhledu na Panské skále. To je takové příjemné odlehlé místo, odkud je vidět až někam k Benešovu a snad i dál.

Do bláta a do louže

Od Panské skály jsem dříve jezdíval přímo po modré směr Vlčí rokle, tentokrát jsem ale zkusil jednu změnu a vzal to kousek zpět po červené, abych si užil parádní technickou, místy skoro trialovou sekci plnou kořenů a kamenů, pravda i bláta a hlubokých louží, ale stálo to za to!

Mechem porostlé balvany

Po dosažení žluté značky hurá zpět na původní trasu a šup do Vlčí rokle. Tohle místo miluju, i když dříve nebývalo až tak zarostlé a na jaře, když sem prosvítalo slunce a ozařovalo mechem porostlé stromy a obrovské balvany… Co vám mám povídat. Romantika jako svi… Navíc tu je parádní technický sjezd po balvanech a kořenech. Juchůůů.

A teď drobná improvizace

„Co když to zkusím vzít tady doprava? Už stokrát jsem na tu cestu koukal.“ Docela to i vyšlo, našel jsem jednu zábavnou pěšinu a nakonec se dostal na místo určení, tedy železniční stanici Kamenný Přívoz. Potom dolů do obce po červené, přes řeku a pokračujeme dál klasickou Posázavskou stezkou.

Už zase Sázava…

Přiznám se, že Sázavu jezdím už jen z nostalgie. Je tu pár pěkných míst, ale nějak v této cestě nenacházím takové kouzlo jako před lety. Možná brát to jen jako výlet, zastavit se na každé vyhlídce a dívat se dolů jak plyne život podél řeky. Je to hezké místo, už teď mi je jasné, že po čase zase neodolám a pojedu sem znovu. Momentálně jsem si Sázavu užil a dám si asi chvíli pauzu. Naopak už teď se moc těším, až si střihnu povltavskou Ztracenku!

Teď už jen nahoru!

Na konci Posázavské, v Pikovicích, je skóre už někde okolo 30 km a co mě čeká vím moc dobře. Nádherný výhled ze skály jménem Třeštibok na druhém břehu. Bohužel vím i moc dobře, co mě čeká předtím – ne zrovna zanedbatelný výšlap od vody nahoru do Petrova. Dnes už je prakticky celý po asfaltu, i chodníček od nádraží nahoru se již táhne jako černá stuha krajinou (už jsem tu dloooouho nebyl), ale i tak dá slušně zabrat a řekne si místy o nejlehčí převod.

Hurá na skály

V Petrově se ale znovu vrací síly. Hlavně neminout odbočku po žluté doprava, kousek přes louku a už se zase vezu. Tenhle oblouček po žluté na Třeštibok mi vždy přišel dost opuštěný, někdy byl i docela boj značku vůbec najít, přitom je to zde tak krásné. Výhled na řeku a vlastně i soutok s Vltavou, koleje hluboko pod vámi, slunce se sem opírá celý den, hmmm…

Poslední kopec

Konec kochání, poslední opravdový kopec dnešního dne mě ještě čeká. Stoupání z osady Bohuliby na takřka závěrečný vrchol dne – U Obrázku (446 m) – není úplně zadarmo, ale záleží jen na tom, kolik máte ještě sil. Já toho cestou moc nesnědl, takže to není úplně slavné… Potom už jen hurá dolů do Jílového, kousek je třeba vzít po poli, následně jednou z cest dolů k Chotouňskému potoku, dnes jsem to zrovna poslal po modré, a nakonec proti jeho proudu vzhůru. Nahoru na Chotouňský dvůr, nespoléhejte na mapu a dejte si zkratku plnou kořenů přes louku a hustým lesíkem a nakonec se už jen zhoupnout k autu.

Měl jsem se trochu víc vyspat a trochu víc najíst, pak bych trochu míň trpěl, ale i tak to bylo příjemné svezení. Tahle místa mám rád, takže se sem zase brzy vypravím a najedu další okruh. Navíc když je to tak blízko od domova.