Ghost Cagua 6550 (2014) – TEST

Jak moc jiné může být jedno kolo na jaře a na podzim, když se vymění jen pár součástek? V případě Ghostu Cagua na kolech 650B je tento rozdíl skutečně markantní! Loni na jaře jsem byl z Caguy 2013 poněkud rozpačitý, přitom na podzim mi bylo za těžko se s Caguou 2014 vůbec rozloučit!

Netestoval jsem dva stejné modely, alespoň co se vybavení týká. Na jaře jsem měl na hraní půjčený jeden z nejvyšších modelů (Ghost Cagua 6590 – 112 999 Kč), na podzim pak přeci jen dostupnější verzi Cagua 6550 za 83 999 Kč. Logická úvaha by sváděla k předpokladu, že dražší bude lepší, ale je tomu přesně naopak. Hlavní problém spočíval zřejmě v tom, že starší generace vidlice Fox TALAS nechodila tak, jak by měla. Prostě nechodila! Fox proto pro modelový rok 2014 překopal komplet vnitřek TALASu a… Najednou to jde.

Napůl Němec napůl Čech

To už ale opět nemálo přebíhám v myšlenkách sám sebe. Představme si nejprve Caguu jako takovou. Je to stroj, který vstoupil do nabídky značky Ghost poprvé v roce 2012, v podobě pouhých dvou modelů. Výrazná ofensiva přišla v loni, když se v nabídce objevilo hned osm verzí – většina přitom na středních kolech (poměr 6:2 ve prospěch 27,5“, alias 650B). Cagua proto byla průkopníkem rozměru 27,5″ v rámci této německé značky, která je vlastně napůl česká.

Ghost totiž sídlí kousek za hranicemi, nedaleko Chebu (reportáž z návštěvy továrny Ghost), přičemž nejen ve výrobě pracuje mnoho Čechů. Češtinu a slovenštinu uslyšíte i ve vývojovém středisku, kde pracuje Adam Stašek, ale také v oddělení marketingu a komunikace a na dalších místech.

Tvrdý hoch

Co je ale podstatné, Ghost v sestavě na příští rok výrazně útočí na svět parametru 650B, proto se není čemu divit, že se také Cagua zbavila „dětské“ varianty kol a vsází tak v modelovém roce 2014 čistě na parametr 27,5″ (650B). Typologicky pak zastává pozici těžkého endura, kterému do freeridu chybí vlastně jen kousek. Větší kousek jej naopak dělí od světa trailbiků. Ghost Cagua je prostě drsňákem od přírody, o tom není pochyb.

Nezávislost v genech

Dříve, než se vrhneme do terénu mezi balvany, kořeny a dolů ze strmých svahů, hodí se připomenout, že Cagua využívá pro moderní Ghosty typické čtyřčepové zadní zavěšení s puncem nezávislosti – čepem na vidlici (tzv. Horst Link). Jinak je rám poměrně prostý zásadních výstředností. Více napoví fotky a popisky po straně.

Drží se v normě (konečně)

V případě loňského modelu Ghost Cagua 6590 (2013) mě nejvíce trápilo a rozčilovalo, že pokud nebylo odpružení nastaveno takřka dokonale přesně, projevilo se to negativně na celkovém ovládání. Nová Cagua 6550 (2014) zřejmě díky lépe fungující vidlici, která nezamrzala na začátku zdvihu, byla v tomto směru výrazně tolerantnější. Tlumič si tak člověk mohl nastavit dle libosti a stejně tak i vidlici. Projev kola se sice s různými výkyvy nastavení měnil, nestalo se mi ale, že by utekl někam do extrému.

Jako berounský expres

Popis posedu můžeme skoro přeskočit. Je sice výrazně krátký, tím ale plně odpovídá povaze kola jako takového a stejně tak i jeho určení. Poskytuje dostatečný přehled, jistotu vedení a přitom mě po chvíli soužití nijak zásadně neomezoval při přesunech po rovině ani ve výjezdech. A to jsem si dal i takové štreky jako ze Všenor do Prahy podél vody apod. Každopádně v extrémních stoupáních přišla vhod možnost srazit zdvih vidlice ze 160 na 120 mm. Díky tomu jsem dokázal vyjet ledacos. To ale vlastně není téma pro tento test. Tady půjde o něco jiného. O cesty z kopce.

Enduro jako vyšité

Ve sjezdech dokáže Cagua vážně hodně, ale nezapomeňme na ovládání, ať něco nevynecháme. Řízení je totiž dalším střípkem do skládačky vzorného enduro projevu. Přes kraťoučký představec a široká řidítka je vedení hodně stabilní a kolo proto vyžaduje při zatáčení práci celého těla. Stabilita je přitom tím, co skutečně oceníte vždy, když se cesta zlomí radikálně dolů.

Díky, že si mě podržel!

Důkazem místo slibů budiž moje sjíždění kopce zvaného Sopka u Nejdku v Krušných horách. Tam jsem si na několika místech záměrně zvolil maximálně strmou stopu vedoucí kolmo dolů. Jeden úsek mám ještě dnes v živé paměti. Nejdřív trochu šoupání se po hlíně, vybrat nejlepší stopu a pak to pustit po skalce a doufat, že to dole dobrzdím a trefím se na vrstevnici, která přichází zprava. Teleskop dole, zadek drhne o zadní kolo a krev tuhne v žilách. Dal jsem to a dole si radostně oddechl: „Díky Ghostíku, že jsi mě podržel.“

Chce to něco víc…

To ale nebyl jediný společný zážitek, který mi dokázal, co vše v sobě Ghost Cagua 6550 skrývá. Když jsem s ním jezdil okolo Prahy, dal si Závod smrti, sjel si pro zábavu trať všenorského DH a další své oblíbené a technicky nanejvýš náročné traily, jaké okolo matičky stověžaté znám, bavil jsem se, ale stále si říkal, že to kolo je na zdejší podmínky až moc. Cagua je vážně hodně stabilní a k tomu, aby se projevila naplno, potřebuje něco víc. Buď rychlost, kterou jsem se jí snažil naservírovat alespoň ve Všenorech nebo horské hardcore terény. A ty okolo Prahy prostě nejsou.

Jedeme zazimovat

Když jsem se začínal bát, že Caguu neprověřím v prostředí, které by jí vyloženě sedlo, naskytla se příležitost vyrazit do Krušek zazimovat rodinnou chalupu. „Beru s sebou kolo, půjdu se tam na chvíli projet, vy si skočíte třeba do bazénu.“ Oznámil jsem doma ještě před cestou. A tahle iniciativa se setsakramentsky vyplatila.

Ideální Krušno-počasí

První den jsem se vysadil z auta nahoře na kopci a po hřebeni se vydal na Perninský vrch, kde začíná jeden super trail, který končí až v Nejdku. Luxus nad luxus. Necelých 10°C, sychravé krušnohorské počasí, přitom v lese celkem sucho. A právě tady mě Cagua přesvědčila, že hory jsou jediným místem, kde má skutečně smysl s ní jezdit. Strmé úseky dávala s přehledem, kořeny zdatně gumovala z cesty, do zatáček se vrhala sice s rozvahou, ale jak se jednou v oblouku chytla, držela se ho jako klíště.

Čas na rozmyšlenou

Zprvu jsem se zamýšlel nad tím, jak se asi bude Cagua chovat na místech s minimálním sklonem a potřebou manévrovat opatrně a s jistotou mezi kameny a kořeny. Ještě k tomu při rychlosti chůze. „Tohle dostane dříve vychvalované stabilní řízení na lopatky,“ běželo mi v hlavě. Jenže chyba lávky! Stabilita a jistota řízení se i zde ukázaly jako velké plus. Člověk prostě nemusí příliš spěchat s rozhodováním, stačí přibrzdit, kuknout za zatáčku, vybrat vhodnou stopu a tou se pak vydat. Parádička…

Nelekejte zvířata!

V Kruškách jsem se královsky bavil. Zážitky s Caguou umocnil i fakt, že díky přehazovačce s třecí spojkou, napínáku a tak vůbec je celek až pohádkově tichý. To jsem si naplno uvědomil, až když jsem několikrát vyplašil uprostřed liduprázdného lesa stádečko srnek. Nikoliv na dálku, ale z těsné blízkosti, když jsem se náhle objevil pár metrů od nich! Jak říkám, kolo do divočiny jako dělané. I když, pokud by to byla rodinka divočáků!

Je poněkud přízemní

Abych ale pouze nechválil a nemusel zas jednou vysvětlovat, že toto není PR článek…je třeba zmínit i pár chybiček. Zaprvé je Cagua poměrně těžká. Vlastně ani ne tak moc na váze (14,7 Kg, vel. M, bez pedálů), pokud zohledníte cenu, kategorii, osazení atd., jako spíše v ruce. Při jízdě střemhlav dolů lesem se hmota pod rukama hodí, navíc čím méně si věříte, tím lepší je mít těžší kolo. Horší to je, pokud si chcete někde poskočit. Ano, Cagua se od země odlepí, nerozhodí ji ani nějaký ten drop, ale na zemi je jí prostě líp. To je bez diskuzí.

Pozor, ať nevyměkneš!

Druhý bod, který opět bude negativem pouze pro někoho, souvisí s funkcí zadní stavby. Zatímco TALAS vepředu pracuje na vzduchovku přiměřeně progresivně, ochotně, přitom s rozvahou využívá celý svůj zdvihový potenciál, zadek je spíše degresivní. Na začátku je docela vnímavý, ve středním rozsahu pracuje ukázkově aktivně, avšak ke konci by mu prospělo více stability.

Já to radši na měkko

Mému stylu jízdy a způsobu využití kola to nijak zásadně nevadilo, až na drobný fakt, že mi celkem často drhlo zadní kolo o blatníček na sedle. Při teleskopu zasunutém na doraz, samozřejmě. Proto jsem ho na cesty dolů raději strkal do batohu. Jinak jsem si ale vyšší aktivitu zadku spíš užíval, než bych kvůli ní trpěl. Je mi ale zároveň jasné, že se najde řada více technicky vyspělých jezdců, kteří preferují spíše jistější a pevnější oporu (platformu), než měkkou houbu, co za tebe sežere vše „co si ani neviděl“. Naštěstí dnes máme tu úžasnou možnost vybrat si kolo podle toho, co komu sedí.

GHOST Cagua 6550 (2014) – Krušné hory from BikeAndRide.cz on Vimeo.

Nemůžu si vybavit…

… co by se tak dalo napsat o vybavení? Pár věcí by se snad našlo. Sadu Shimano XT, která je zde prakticky kompletní, nemá smysl hodnotit jinak, než že FUNGUJE. Oproti jiným kolům s brzdami Shimano XT se u Caguy v delších sjezdech občas napumpovaly a poté zase trochu povolily brzdy. To ale není nic, kvůli čemu byste si měli rvát vlasy. Brzdy mě potrápily snad jen v průběhu první RZ v průběhu Závodu smrti, ale to bylo tím, že byly syrové a nezajeté.

Nobby je mrtev, ať žije Hans!

Zoufalý jsem byl naopak z plášťů Schwalbe Nobby Nic. Je to sice klasika, která za většiny podmínek funguje solidně, nedej bože, abyste na nich potkali bláto. Nejhůř takové to pomalu dosychající nebo dokonce jílovité, jako je okolo Prahy. V takovém případě zapomeňte na pojem přilnavost. Na druhou stranu v Kruškách na hlíně, na kořenech a na kamenech jsem neměl zásadní problém. Tady Nobby držel naprosto uspokojivě. Být to na mně, tak ho ale záhy vyměním za Hans Dampf. Tahle guma se mi líbí jak na pohled, tak i na dotek.

Aplikujte technologii stealth, prosím!

O vidlici Fox 34 TALAS jsem toho napsal snad již dost. Aplikoval jsem na ni pravidelně mazání Fork Juice a pak fungovala bez problémů. Jen občas to v ní za vlhka a v chladu v Kruškách zvláštně čvachtalo. Poslední, co bych rád zmínil, je teleskopická sedlovka RockShox Reverb, bohužel nikoliv ve verzi Stealth s vnitřkem rámu vedeným ovládáním. Proto jsem se musel trochu zlobit s „cancourem“ hadice, který trčel od sedlovky dolů k rameni zadní stavby.

Lepší Reverb v hrsti…

Ona byla hadice vůbec dost dlouhá, takže pokud by to bylo moje kolo, nechal bych ji co nejdříve zkrátit a vzadu bych vymyslel nějaké sofistikované uchycení, aby volná část co nejméně překážela. A ano, mohl bych nadávat: „Proč tam v dnešní době není ten Stealth, KindShock Lev nebo tak něco?“ Na druhou stranu dobře, že je tam zrovna Reverb, s tím vedením už bych se nějak popasoval.

Absolutně poslední výtkou je skutečnost, že se ovládací páčka Reverbu nejen vzhledem, ale hlavně uchycením tloukla s brzdovou pákou Shimano XT. Prostě ta bambule expanzní nádobky XT brzd překáží ideálnímu usazení páčky RS Reverb.

Ghost Cagua 6550 (2014) – závěr

Ghost Cagua 6550 není žádným zatracení hodným univerzálem, který umí od všeho něco, ale vlastně nic pořádně. Dokáže vás sice převést z místa A do místa B, i když se vám do cesty postaví cyklostezky nebo dokonce asfalt, doma je ale jednoznačně na horách. Moje skoro až extatické zážitky z Krušnych hor mě dokonce přivedly k myšlence, jestli lidé z Ghostu nevyvíjeli Caguu zrovna zde a zrovna sem! Skutečnost, že Ghost sídlí kousek od Chebu a tedy na dohled od Krušek, tuto moji spekulaci jen posiluje.

Tak nebo tak, pokud chcete vědět, zač je toho s Caguou loket, vezměte ji mezi pořádné kopce ať již doma, nebo někde ve světě. Užijte si s ní rychlost, dech beroucí strmé sjezdy, pomalé technické pěšiny a všechny ostatní radosti jízdy v náležitě zvlněném terénu. Cagua vás jistě nezklame, tedy pokud ji nebudete příliš často nutit k letu. Ve vzduchu se jí dvakrát nelíbí a tvrdé dopady na zadek také nese poměrně těžce.

Více informací o Ghostu Cagua 6550 (2014) kole najdete na webu ghost-bikes.cz
Zakoupit jej pak můžete přes server MojeKolo.cz

GHOST Cagua 6550 (2014) – praktické představení from BikeAndRide.cz on Vimeo.

GHOST Cagua 6550 (2014) – funkce zadní stavby

Pro technické nadšence jsme opět připravili video studii pohybu (funkce) zadní stavby. Z původně zamýšleného krátkého popisu se přitom vyklubal poměrně komplexní článek o Nezávislosti zavěšení a efektu „tahání za pedály“

GHOST Cagua 6550 (2014) – zadni stavba from BikeAndRide.cz on Vimeo.

Foto: Štepán Hájíček