Jak jsem přežil Závod Smrti
Je to děsivý název, i mě to zprvu trochu vyplašilo, když se mi toto heslo objevilo v mailu. Nenechal jsem se ale odradit, četl jsem dál a zjistil, že to bude malé alternativní Enduro v okolí Prahy. Tak proč to nezkusit?
Pozvánka na Závod Smrti přišla od Mikuláše, což je jeden borec z party, která jezdí, staví a pečuje o traily v okolí Radotína, Černošic, ale také na druhém břehu na brdském hřebeni (Všenory, Dobřichovice atd.). Ve stručných propozicích v mailu bylo uvedeno, že trať bude mít kolem 40 km a bude obsahovat 5 RZ. Dále, že se mi to snad bude líbit, navíc, jak psal Mikuláš: „Doufám, že ti ukážeme pár trailů, které neznáš, abys měl kde fotit a testovat.“ No uznejte sami, mohl jsem něco podobného odmítnout?
Rušný Enduro-říjen
Termín byl vypsaný na 13. října, což znamenalo poměrně rušný konec sezóny. Víkend před tím jsme byli v Mostě (stejný víkend byla Marosana) a ještě jeden víkend dopředu zase Enduro v Rychlebech. Bohužel, bohudík, už nejsem mladý kluk bez závazků, rodina, byt i chata vyžadují své. Musel jsem si tedy vybrat. Vyhrál to Most a Závod Smrti.
Tak zase „Na oči“
Asi týden nebo o něco déle před startem mi Mikuláš psal, že vzhledem k vysoké náročnosti tratí vyhlašují sobotní společnou rozjížďku. „Přijel bych moc rád, ale musím v sobotu makat na chatě, mužů proto jen v neděli. Ale nevadí, jsem zvyklý jezdit spíš na oči a hlavně mě zajímají v první řadě vaše traily, na přední pozice v závodě se rozhodně nehrnu, ani necítím,“ zněla má odpověď.
Nebudu v tom sám!
Nakonec jsem udělal asi dobře. V sobotu totiž v Praze pršelo. Co pršelo – chcalo! Jeden ze startujících zlomil rám, druhý si narazil loket a třetího dostala rýmička a kašílek, takže v neděli taky nenastoupil. Poté, co jsem přijel na místo startu (srazu), seznámil se osobně s Mikulášem, a když jsme se následně vydali po chvíli vzhůru na kopec, začal jsem zjišťovat, že ten den nebudu jediný „naočirider“, což mě i trochu uklidnilo.
Krátkodobé vyhlídky
První výjezd byl slušně zahřívací a místo startu první RZ zase úžasně kochací. Tuhle vyhlídku nad Berounkou (nad Černošicemi) jsem již x-krát pozoroval zespoda, nikdy jsem nahoře ale nebyl. Díky kluci!
Vyhlídkou do kraje ale načas vyhlídky na pozitivní zážitky skončily. „Takže, tady se to jmenuje 133 zatáček, bude tam asi dost bláto, horší jak včera, protože to napůl uschlo. Je tam jeden žlab na skále, bude to klouzat, ale nebojte, on vás sám navede. Dále jedna strmá skalka, sjet se to dá, ale… A na konci je malý drop, ale bacha, pak tam jsou koleje, tak ať to stačíte před nimi včas ohnout doprava.“ To bylo asi pro povzbuzení!
Seřídíme si hodinky…
Systém startování a měření času byl úžasně jednoduchý, ale perfektně funkční. Startmistři nahoře a dole si zavolali, srovnali si čas, řeklo se, kdy jede první a další pak startovali po minutě. Každý jsme měli u sebe papírek s tabulkou, kam se u jednotlivých RZ zapisoval čas na startu a čas v cíli. Jen dole bylo občas nutné pohlídat a nahlásit, pokud někdo někoho na trati předjel, aby se cílové časy nepopletly. Ale fungovalo to. Na co drahé čipy? Tady se na setiny nehraje. Tady jde o život!
Bahnitec – očistec
Zpět k první RZ. „To byl očistec jako …!“ Měl jsem večer před startem z krabice vyndané zcela nové kolo (Ghost Cagua 6550), tím pádem totálně syrové a nezajeté brzdy, ale to bylo vlastně jedno, jelikož pláště Schwalbe Nobby Nic na zmoklém pražském jílu nedržely ani co by se za nehet vešlo.
První RZ bylo totálním bojem o přežití a ne jen pro mě! Zmíněné skalky jsem se ani nesnažil sjet, tedy sjel jsem je rovnou po zadku. Ale vypadaly úchvatně a rozhodně je musím zkusit za sucha! Klouzal jsem se až dolů a chytal se stromů a nakonec byl celý šťastný, že jsem v cíli živý a zdravý.
Demission yes? NO!
Musím se upřímně přiznat, že mě první RZ natolik rozebrala, až jsem na chvíli zvažoval rezignaci a odstoupení ze závodu. „Sakra, nejsem přece žádné béčko, nějak to už doklepu.“ Mrzelo by mě nezkusit si a neobjevit pro sebe další traily.
Na rezignaci jsem tedy rezignoval, postupně se snažil dostat ze šoku a srazit hladinu adrenalinu v krvi. To se docela dařilo s dalším přejezdem, který nás vedl po modré značce z Černošic nahoru na Vonoklasy. „Kudy to asi povede dolů?“ Ptal jsem se chvíli sám sebe. Když jsme uhnuli ze značné stezky přímo do lesa, začal jsem tušit další (Mi)kulišárnu.
RZ 2 – houpy hou…
Ta byla také slušně blátivá, ale už v poměrně přátelštějším terénu. Na začátek pár skoček a pak šup dolů do rokle, kde vedla „houpačka“ ze strany na stranu. Za sucha to musí být pecka! Na blátě to byla ale taky sranda. „Vyjedu až nahoru nebo se sesunu z půlky dolů?“ Bahnité koryto jsem přežil, jen jednou jsem se loktem opřel o protisvah. Ještě štěstí, že jsem měl chrániče Leatt 3DF. Tady se lokýtky docela hodily. Nakonec nás čekal krátký transfer „Bacha, ať neskončíte v rybníčku“ a pak se kousek vyšvihnout nahoru na cestu. Za sucha jako nic. Na blátě se skoro každý zasekl na hraně, která pohledem z cílové rovinky vypadala tak triviálně!
Již brzy dojdu prozření
V tuhle chvíli jsem moc netušil, kde jsme. To se ale záhy změnilo. Projeli jsme brod, vyhoupli se na louku a v průběhu stoupání mi začalo docházet nejen to, kde jsem, ale i co nás čeká. RZ 3 totiž vedla po tzv. Karlickém hřebeni (dle Mapy.cz PP Krásná stráň). To je moje oblíbené místo, kde jsme například natáčeli videotest AGangu Patriot. Pro jednou jsem tak mohl ostatním „naočiriderům“ vykládat, jak vypadá trať a na co si dát bacha. A to nebyl špatný pocit – vědět, do čeho jdu.
Třetí RZ byla za odměnu
Rychlá, hravá pěšina po hřebeni, kde je bláto sprosté slovo. Pár zatáček, jeden drop, který jsem „pro změnu“ objel a pak znovu na hřeben a technickým trailem až ke karlickému lomu! Tam se jelo až na jeho konec a pak takřka kolmo dolů. Sjel jsem kousek, pak ale radši slezl a klouzal se dolů po zadku. Kdo tohle neudělal, končil obvykle taky na zadku nebo hůř v kotoulech v křoví.
Zábava skončila, teď přijde maso!
Zaznělo odkudsi z davu. „Co prosím?“ Ptal jsem se nevědomky. „Jede se na druhý břeh Berounky, na Brdy. Tam nás čekají dva fakt vypečené traily!“ A byla to pravda! Záhul byl už jen dostat se nahoru na Hvíždinec, kde startovala RZ 4. Nahoře jsme si obhlédli začátek trailu i jeden alternativní, který jezdí snad jen pár lidí v republice – Franta Mrázek, Mikuláš a několik nejmenovaných šílenců! Technická úroveň Chrise Akrigga nebo Jirky Fikejze (DH Trial z Ještědu – AGang Ninja DH). Prostě takový enduro trial po skalách, kde se nesmí padat!
Jako zpomalený film
Začátek RZ 4 byl pro mě dost neslavný. Kamenité schody ok, kamenná stěna taky OK, pak ale přišlo kamenné pole. Neměl jsem rychlost, zaseklo se mi přední kolo (650B/27,5“) a já letěl mezi ostré šutry hlavou napřed. Naštěstí to odnesly jen brýle, lehce natržené obočí a naražené rameno. Zbytek účinně ochránily chrániče Leatt 3DF. Pravda, chytil jsem taky jeden šutr do holeně, paradoxně přesně v místě, kde chránič končí!
Šinu si to dolů
Překvapivě jsem nebyl ani moc v šoku. Zkontroloval jsem kolo, sebe, otřel krev z obočí a vyrazil opatrně dál. Po tomto zážitku se mi jelo paradoxně líp než před ním. S pádem ze mě spadl i závodní stres a jízdu jsem si začal nějak víc vychutnávat. Hvíždinec mě dokonce zaujal natolik, že jsem se sem asi po dvou týdnech znovu vrátil. Spodní dvě třetiny jsou výrazně snazší, bez kamenných polí a jiných extra nástrah. Je tu pár lahůdek, většina se ale dá sjet či objet i čistě na oči.
Co je mezi startem a cílem?
Transfer na poslední RZ č. 5, zvanou podle vrcholu kde se startovalo Kámen (414 m), byl opět slušně výživný. Od Berounky opět až na hřeben Brd (ze Všenor nahoru po modré). Ani tady jsem to vůbec neznal, i když jsem věděl, kde jsem.
Když jsme stáli na startu, tušil jsem kde to má konec. „Ale co je mezi tím?“ Luxus nad luxus! Hravý, hodně zakroucený trail, občas slušně na brzdy, místy manévrování v takřka nulové rychlosti (zatočit a ohnout to kolmo dolů) apod. Také tam byly luxusní klopenky, spíš bazény, kde se jezdec otočil o téměř 180° a jiné lahůdky.
Tohle (taky) neskáču…
Dole pak na nás čekal drop z kořene v poměrně strmém svahu. Nic zásadně těžkého, ale pro mě příliš strašidelné, obzvláště při jízdě na oči. Tedy ani při mé druhé návštěvě tohoto místa po asi dvou týdnech se mi do jeho zdolávání moc nechtělo, ale to je jen můj strach z výšek. Radši jsem to objel a skoro nechtěl uvěřit, že to mám za sebou.
Klid a mír
Po těle se mi rozprostřel až nečekaný klid a pocit uspokojení, že jsem přežil Závod Smrti bez vážné újmy na technice či zdraví. Jelikož mě čekaly ještě domácí povinnosti, musel jsem se rozloučit s celou bandou a vyrazit po ose zpět do Radotína. Cesta podél vody byla uklidňující a byl jsem za ni po celém dni plném extrémů docela rád, i když jsem mohl jet vlakem.
Když jsem dojel k autu, ukázal mi Holux Funtrek 132 necelých 40 km a okolo 1100 m převýšení. Slušný výkon. Díky všem za organizaci i ten nápad pořádat takový závod! Škoda, že jsem se nemohl účastnit večerního vyhlašování a hromadného sledování Red Bull Rampage, a tak vůbec. I tak to byl sakra silný zážitek, a pokud mi to vyjde, natrénuju ještě trochu techniku a příští rok do toho půjdu znovu!
Foto: Štěpán Hájíček (Drift Ghost HD)
Druhá galerie od dvorního Závodosmrťáckého fotografa Antíka
Na závěr ještě mapa závodu
*Pouze se záměrně vynechaným sjezdem z Hvíždince, který je až příliš náročný a sám o sobě poměrně citlivý na množství zubatých plášťů a nemusel by tedy dlouho vydržet…
**Trasa ke stažení ve formátu GPX a dalšímu sdílení na BikeMap.net