Enduro race Špičák – pohledem ženy

Enduro Serie 2013 #3 SpicakTuhle akci jsem sice měla poznamenanou v kalendáři dlouho dopředu, ale ještě zhruba týden před jejím konáním jsem si myslela, že možná ani neodjedu. Nakonec se mi podařilo vyšetřit celý víkend a zasvětit jej bikování na Šumavě.

Text: Ivana Pechoutová

Představa byla, že v pátek vypadnu nejpozději ve tři z práce a vydám se za dobrodružstvím. Jelikož nikdy nic není podle mých představ, utíkala jsem z práce kolem šesté, pobrala, co jsem doma potkala a vyrazila do Prahy ke kamarádce Luc, která se rozhodla cestovat přes půlku republiky se mnou.

Každá vlastní cestou

V sobotu dopoledne dorážíme do centra dění na Špičák, pomalu vybalíme kola a jdeme k lanovce. Luc se rozhodla udělat si výlet, a zatímco já kupovala permici na lanovku, ona vybírala mapu. Pak jsme každá vyrazily vlastní cestou do okolí. V podvečer jsme se opět setkaly a na terásce v nedalekém hotelu si vyprávěly zážitky. Luc, která se ztratila v Německu a já, coby downhillový amatér s XC pedály – paráda!

Proběhnout si RZ

Ze soboty na neděli spíme pod širákem nejen proto, že se nám nechce stavět stan, ale jsme příjemně unavené a usínáme s pohledem na oblohu plnou hvězd. Ráno se vzbudím a jdu běhat jako každý den. Běžím areálem a narážím na značení RZ. Napadne mě, že si jednu proběhnu. Běžím RZ5 v protisměru, nedaleko od jejího startu začíná poslední RZ6 a tou se zase vracím zpět do areálu.

Enduro Serie 2013 #3 Spicak

Těším se ani nevím na co…

Je krásný slunečný den a já se začínám těšit na zážitky, které mě čekají. To ale ještě netuším, co všechno se mi ten den přihodí. Na parkovišti se nasnídáme, připravíme kola a vyrážíme k lanovce. Mám nezvykle nízké číslo, takže vyrážím v první polovině. Organizátoři si pro nás připravili opičárnu jako prolog. Start, skok, zatáčka, velbloud, výjezd, sjezd, 4 klády, lávka a překlápěčka a hurá na lanovku. První ostrý start nás čeká po jízdě lanovkou, kterou absolvuji s další odvážnou bikerkou Andreou.

První RZ a hned psssst

Na první RZ jsem se těšila, přijedeme ke startu a hned se chystáme. Za námi se tvoří pomyslná fronta. START – jedu a přijde mi, že jedu nezvykle rychle ale zatím čistě. Vůbec nemám pocit, že bych závodila, je to zábava. Přichází první těžší úsek s blátem a kameny. „Sakra, tohle bylo o fous, nebo ne?“ Slyším, jak mi uchází kolo. „Do háje, které to je? Zadní! To je ta lepší varianta…“

Kde je konec téhle RZ?

Snažím se dojet co nejdál, ale moc daleko se to nedá, v okamžiku jedu po prázdném kole. Zastavuji, abych zhodnotila situaci. Plášť není říznutý, tak ho zkouším dofouknout, to se ale moc nedaří, tak na to nasednu a jedu. Pak si uvědomím, že bych ten plášť vlastně mohla zničit úplně a třeba kvůli tomu ani nedokončit zbylé RZ. Sesednu a běžím, tento úsek je mnohem delší, než jsem si původně myslela. Už ani nepočítám, kolik lidí mě minulo. Konečně jsem v cíli!

Potřebuješ pomoct?

Sjedu na asfaltku a přemýšlím co dál, v tom přijíždí další a další závodníci. Když vidí jak tam zoufale zápasím se zablácenou Trinity (AGang), tak se ptají, jestli něco nepotřebuji. Nejdřív se tvářím jako hrdinka, ale v okamžiku mě napadá, že tam vlastně nechci zůstat sama, proto jejich nabídku s radostí přijímám. Všímám si, že tenhle obličej znám, sakra ale odkud…jo už vím, z našeho prvního loňského kempu na Singltreku, tak to bude nějaký novodobý novinář. No super, tak o tom hned může napsat, že Enduro není pro holky tohohle typu…
Enduro Serie 2013 #3 Spicak (foto: smetylbc)

Dokonalá příprava je základ

Během chvilky se ukáže, že moje „pečlivě“ přichystaná výbava je značně nedostačující, stydím se a říkám si: „Jsem holka, to by mi mohli prominout.“ No co, stávají se horší věci, tak jsem holt za blondýnu, co si veze v batůžku blbou duši, nefunkční pumpičku a zapomene montpáky. Haha! Hlavně, že mám barevný imbusy. To jim radši říkat nebudu! Musím se sama sobě smát. Borci to samozřejmě celou dobu zlehčují vtipnými komentáři.

Kdy naposledy jsem měla defekt?

Jezdím zásadně na bezdušácích a ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy měla defekt – vážně mě to překvapilo, už jsem měla pocit, že se mi to stát nemůže. Konečně je Trinity zase zprovozněná, s nálepkou LL (lady looser) pokračuji v krasojízdě na start RZ2. Ta se mi moc líbí, i když je hodně rychlá. Jede se takovým korytem, občas nějaký malý dropík nebo mírná zatáčka a končí to šikanou. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že mám měkké zadní kolo, mám strach, abych to někde necvakla.

Tohle je otrava (obava)

RZ3 je pro mě největší obava. Šlapavá šotolinka, samá zatáčka, to není nic pro mě. Nemůžu si dovolit sundávat nohu z mých XC pedálů v každé točce, proto volím plynulejší, ač značně pomalejší styl jízdy. Uff, je to za mnou.

Na start RZ4 teď musíme vydupat až na samotný vrchol Špičáku: „To bude žůžo.“ Pořadatelé nás táhnou kolem dokola, společnost mi dělají BikeAndRiďáci, takže to rychle utíká. Kousek pod vrcholem nám dokonce nějaké děti fandí…škoda, že už nemůžu zrychlit. Na start 4. RZ přijíždím už trochu unavená, lehám si do trávy, protahuji záda i ruce. Sleduji, s jakým nasazením startují tři bratři na plastových Ibisech.
Enduro Serie 2013 #3 Spicak (foto: smetylbc)

RZ4 je pecka!

Tahle RZ je podle mě nejhezčí, je dost dlouhá a i hodně technicky náročná. Začíná klopenkami, následuje kamenitá pasáž, kde slyším nějaké diváky, což mě příjemně překvapuje a hecuje. Vzpomenu na duši v zadním kole a snažím se volit si lepší stopu, než obvykle. Už už mám pocit, že se mi musí zlomit ruce, že ty řidítka neudržím. Hrozná bolest, už chci být dole, ale přitom mě to hrozně baví.

Vypadlo mi řidítko

Ano, z pravé ruky, tak letím… Jj, to je to, čeho jsem se tak bála. Moje pravé zápěstí není úplně ve formě, nicméně na nic nečekám, zvedám sebe, pak kolo a plužím dál. Konečně jsem dole. Čekám, až dolů doběhnou moje plíce, popadám dech a hned sdílím svoje dojmy s ostatními. Všichni mají podobné zážitky, je to sranda.

Konečně jsem někoho předjela

Poslední dvě RZ co máme před sebou nejsou tak náročné, ani nijak zvlášť dlouhé. Cestou na RZ5 tlačíme, je to dost do kopce, slunce pálí, ale na humoru to nikomu neubírá. Potkávám se s další bikerkou Elen, přijíždí na start až po nás, nicméně hned startuje. Jede hroznou kaši, vůbec to nechápeme. Startuji za ní, po chvíli ji vidím před sebou, což mě děsně nakopne. Dojíždím ji a uvědomuji si, že vlastně závodíme, tak se ji pokusím předjet na šlapavém úseku – povedlo se, jsem v cíli. Mám dobrý pocit, že jsem dneska konečně někoho předjela. Taková malinká náplast za zpackanou první RZ.
Enduro Serie 2013 #3 Spicak (foto: smetylbc)

Poslední RZ trochu bolela

Bolela, jelikož tam byl dost záludný výjezd, který jsem si sice ráno proběhla, ale to určitě nebyl tak dlouhý. Vůbec se mi nechce jet rychle, tak si dávám lehčí, ještě lehčí a nakonec ten nejlehčí převod. Tempo je teď relativně snesitelné, poslední pasáž přes lávky je dost zábavná. CÍL – nejdřív jsem ráda, že to mám za sebou a že se mi relativně nic nestalo, ale na druhou stranu je mi líto, že už je po všem, přišlo mi to krátké!

Díky, tady je slíbené pivo!

Počkám na společníky a děkuji jim za perfektní doprovod. Slibuji jim už tak asi desetkrát slíbené pivo, z něhož stejně sejde, protože jsme tady všichni autem. Volám Luc kde je, jedu za ní a vyprávím jí zkrácenou verzi příběhu. Tenhle příběh vyprávím ještě nesčetněkrát, tleskáme vítězům, hrajem minitetris (nakládáme kola) a jedeme domů. Super víkend plný ježdění a zážitků. Tak příští zastávka v Mostě a slibuji, že budu lépe připravená.

Ještě jednou děkuji bikerům z BikeAndRide.cz za pomoc

Text: Ivana Pechoutová

*Pár fotek jsem si, s dovolením, vypůjčil od autora s nickem smetylbc (rajce.cz)

Enduro Serie 2013 #3 Spicak

Enduro Serie 2013 #3 Spicak

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky