Rychlebské stezky otevřely nový Super Flow Trail
Je pátek odpoledne. Předpověď počasí na víkend nic moc, ale nové bikerské zážitky mi meteorologové zkazit nemůžou. Balím do auta svůj GT Sensor, celou rodinu a mastím na Rychleby na velikou slávu při otevření nového Super Flow.
Dorážím za zvuků bicích kapely Lenky Dusilové a řevu mých dětí, vyčerpaných dlouhou cestou na konec světa. Děti a ženu zanechávám svému osudu v penzionu Radost a zcela sobecky se jdu bavit k nové Základně stezek. Vplouvám do davu velice dobře naladěných bikerů a ve frontě na pivo navazuji první přátelské rozhovory. Úsměv na rtech dává tušit, že tento večer bude stát za to.
Na stezky se musí do kopce!
Ráno mě budí tepání na spánku. Chvilku mi trvá, než zjistím, jestli se jedná o příznaky kocoviny, nebo o pěsti mé dcerky vyžadující mojí aktivitu. Prstíky zapíchnuté v očích mě ale stoprocentně vytáhnout z postele.
Káva a snídaně v domáckém stylu mě trochu nastartuje. Házím na sebe cyklistické hadry a sedám na kolo. Na Základně zjišťuji, že Pavel Horník, člověk, který má na svědomí celé toto bikové eldorádo, a se kterým jsem chtěl jet, je ale již dvě hodiny na kopci. Někde jsem asi udělal chybu …
No nic, vyrážím sám. Posunutí Základy stezek blíže samotným trailům sice trochu zkrátilo nájezd, nicméně i tak se jedná pořádný a dost dlouhý krpál. Po prvním kilometru marně vzpomínám na loňskou formu. Nohy jsou nějaké těžké a tepání v hlavě mi znovu připomene včerejší večer. Brzy ale dojíždím skupinu podobně červených a funících bikerů, a tak se mi trochu zvedne sebevědomí.
Na Trailu Dr. Wiessnera dostávám závodnické chutě. Rudo před očima a krev na plicích mě ale brzo dostávají zpět na zem a já marně mačkám páčku přehazovačky. Lehčí převod už ale není. Chvilku proto čekám až mě doběhnou mé plíce, a pak si již v poklidu užívám dřevěné lávky a bouřící vodu potoka. Neskutečná paráda.
Po výjezdu z trailu na lesní cestu zastavuji u grupy bikerů, platím dobrovolné vstupné a tělo si chrochtá při polknutí zlatavého moku bez volume, který je zde k dispozici. Velmi dobře vymyšlená pauzička.
Super Flow není Easy!
Dál na nic nečekám a směřuji rovnou k novému trailu, zjistit, kterak to ty Velšani postavili. Vítá mě mě dřevěná brána, kterou zde vytvořili, spolu i se všemi dřevěnými šipkami, kluci z brněnské firmy Acer Interiér.
Nadechnu se, nahazuji velkou placku, a s chutí se pouštím na trail. Jenže ejhle … ono je to do kopce. Naštěstí jenom pár metrů. Přejezd přes horizont otevře pohled na první klopenky. Plný endorfinů do toho buším a začínám pumpovat přes dropy, když z ničeho nic potkává nesnížené sedlo mojí zadnici. Tak tak, že jsem se neodpumpoval do místního lesa. Zasunuji sedlovku, proletím dalších pár klopenek, když mě trail vyhodí na lesní cestu. A pro změnu zase do mírného kopce.
To zděšení, ta beznaděj. Nadávám na lesy, že jsem teleskopickou sedlovku nechal dole v autě. Fakt by se hodila. Transfer není tak hrozný, jenom mé přemotivování a nechuť k jakékoli další jízdě do kopce mi trochu kazí náladu. Naštěstí opravdu jenom na chviličku.
Díky Rowane!
Pro to, co se pak odehrává na dalších úsecích, se těžko hledají slova. Klopenka, dropy, klopenka, klopenka, dropy. Dál a dál. Rychlost větru v uších, stoprocentní soustředění. Mozek zažívá nefalšovaný bikerský orgasmus. Rowan Sorrel, velšský stavitel, opravdu umí své řemeslo na výbornou. Trail velmi připomíná pumptrack, který je postavený vedle Základny. Akorát sedm a půl kilometru dlouhý. Než najedete, rozhýbejte se dole, bude se to hodit.
Právě v okamžiku když už toho mám tak akorát dost, mě stezka vykopne nejdříve do potoka, a po té na místní louky, přes které zase trochu rozhýbávám nohy. Cestou potkávám skupinku matek s dětmi asi podobně postižených chlapů. Jejich hlasité skandování mě povzbudí a já si připadám jak Peter Sagan po vítězné etapě.
Na Základně s permanentím úsměvem na rtech vychutnávám vločkovou polévku, rozmasírovávám nohy, a vysvětluji svému synovi, že tatínka ještě chvilku neuvidí. Pak vyrážím znovu na traily. Tento víkend rozhodně stojí za to.
Autor textu a fotografií: René Zeman
