Cannondale Trigger 29er 1 – TEST

Cannondale Trigger 29er 1 je natolik zajímavým strojem, že jsme se ještě před zveřejněním kompletního testu museli dvakrát podělit o naše počáteční dojmy. Teď konečně nastal čas sesypat všechny naše poznatky na jednu hromadu a pokusit se z nich poskládat srozumitelný celek.

Snad se nám to podařilo?! I když tentokrát si tím úplně jistý nejsem. Když dojde na Cannondale Trigger 29, nějak mi začnou skákat myšlenky od jednoho k druhému! On nám totiž Trigger 29 docela slušně zamotal hlavy. „Tohle přeci není žádný trail-bike! Velká kola, tlusté pláště a robustní vidlice. I ten zdvih 130 mm na velkých kolech ukazuje spíše na ekvivalent 150 mm na mém enduru. V čem to má připomínat trail-bike? Pravda, docela to jede a ještě je tam ta páčka na snížení zdvihu zadní stavby!?“ Takto nějak vyznívaly naše úvahy a v podobném duchu se nesly i naše diskuze vedené nad otevřeným katalogem Cannondale.

Sluší otesánkovi vyšší zdvih?

Shodnout nebo spíše rozhodnout jsme se příliš nedokázali ani v otázce: „Líbí se mi kombinace 29″ a 130 mm zdvihu?“ Když trochu předběhnu sled událostí, mužů říct, že odpovědí si nejsme jisti ani po uzavření tohoto testu?! Na takovouto otázku se jen těžko hledá univerzální odpověď, ale k tomu se ještě dostaneme.

Je to tak nebo tak? Mě snad šálí zrak!

Dovolte mi celý test odstartovat popisem mého osobního zmatení smyslů. Na Triggeru 29 jsem absolvoval dvě terénními i povětrnostními podmínkami značně odlišné vyjížďky, z nichž jsem si přivezl dva výrazně rozdílné dojmy. První svezení na sněhu s pouze rychlou předstartovní kontrolou tlaků se neslo v duchu pozitivního překvapení. Na sněhu kolo krásně jelo, přitom mi ostré pláště a velká kola umožnily s klidem zdolat i oblíbené trialové skalky, které jinak jezdím jen za sucha! Cannondale Trigger 29 se krásně ovládal, byl dostatečně pohotový, přitom mu stabilita rozhodně nechyběla.

Když odflákneš foukání

Na první výstřel mě sice příliš neuchvátily výkony odpružení, ale to jsem si obhájil mrazem a jen orientačním nastavením tlaků ve vidlici a v tlumiči. Tak moc jsem se těšil do terénu, že jsem set-up před první jízdou dvakrát neřešil. O nějaký týden později sníh z větší části povolil. V lesích bylo stále tu a tam bílo, ale především pořádně mokro. Každopádně v mezidobí jsem si našel a stáhl podrobný manuál s doporučenými tlaky a pustil se do hrátek s pumpičkou Cannondale.

Vytiskni si tabulku!

Když jsme u toho, tak mi přijde docela hloupé, že na tlumiči (rámu) ani vidlici není tabulka s tlaky. U vidlice to vlastně tolik nevadí, jelikož zde, oproti starší generaci Lefty, snadno změříte sag stejným stylem jako u všech konvenčních kousků. S roztahovacím tlumičem je ale problém. Měření sagu je u inverzního tlumiče možné vlastně jen ve dvou lidech a k tomu byste potřebovali ještě metr do jedné ruky a vytištěnou tabulku do druhé ruky. Ale ani to by vlastně nebyla zrovna výhra. Tady totiž nelze experimentovat stylem „trochu fouknu tady, trochu upustím tam.“ Dvě komory a specifický postup žádají foukat na předem stanovené tlaky a výsledek zhodnotit až za jízdy.

Méně je často více

Každý, kdo jezdil na jakémkoliv kole Cannondale s tlumičem DYAD (Jekyll, Trigger, Claymore), hned od boku vystřelí: „Dej tam do obou komor tak o 20psi míň, než kolik říká tabulka, jinak to pořádně nefunguje!“ Tuto radu jsem si vzal k srdci a šel do toho prsama. Ve výsledku jsem to fouknul skoro o 50 psů míň (doporučeno 277/234 psi, reálně 230/200 psi). Na podobný extrém jsem se dostal i s vidlicí, kde mělo být 80 psi a mě vyšla zhruba polovina při foukání podle sagu.

Sednul si moc na zadek

U vidlice jsem žádnou zásadní proměnu nepoznal a bohužel jsem nezaznamenal ani žádnou extra citlivost navíc, kterou zcela nová konstrukce Lefty slibuje. Vzadu se ale děly divy. Tedy ne až tak vzadu jako v projevu celku. Více položený zadek (více roztažený tlumič) potlačil při první vyjížďce tolik obdivovanou vyváženost řízení a nechal vyplout na světlo světa kompromisy kombinace velkých kol a vyššího zdvihu. Trocha stability navíc by neškodila, překvapila mě spíše boční vratkost, tedy tendence padat od určitého úhlu do náklonu. A tady jsem poprvé a naposled ocenil možnost snížit zdvih zadní stavby, která sebou nese i napřímení základních úhlů.

Meditační foukání

Brzy jsem ale sáhl po systémovém řešení a znovu dofoukal tlumič – vypustil negativní komoru, dofoukl pozitivní a poté znovu naplnit vzduchem negativní. Ještě štěstí, že oproti Jekyllu jsem se nemusel prát s tlaky dalece přesahujícími 300 psi. Díky tomu nebyl tento proces až tak časově, silově a psychicky náročný. Zejména opakované plnění negativní kolory od nuly. A také by se dala použít klasická pumpa a ne vysokotlaká originálka od Cannondale. Halelujá!!! V každém případě po tomto očistném meditačním procesu bylo zase vše skoro jako napoprvé.

Sedět, držet, necukat!

Když máte správně nafoukáno, je nutné se v sedle Cannondalu Trigger 29 smířit s jednou věcí. Je třeba překonat prvotní dojem extrémně živého řízení v nízkých rychlostech. I když bych docela rád našel alespoň jeden zásadní nedostatek, tak ani tento projev nebude tím, na čem bych mohl Triggera 29 a celý koncept vysokozdvihé devětadvacítky pohřbít. I na toto jsem si jednoduše zvykl, a ani si nemusel donekonečna opakovat: „Drž ruce v klidu, necukej!“ Jak jsem se už zmínil, neměl jsem problém ani při sjíždění trialových skalek rychlostí chůze a navíc na sněhu! Tak moc dokáže parametr 29″, vyšší zdvih a těžiště dokonale utopené mezi koly celek stabilizovat. Trigger je zkrátka tank nebo spíš takový Hummer, který s nadhledem válcuje vše, co mu přijde do cesty.

Divočák na dietě

Charakter tanku ale vyplouvá na světlo většinou jen ve chvílích, kdy je to skutečně třeba. Tedy hlavně ve sjezdech rychlých i pomalých. Jinak se tento, od pohledu mastodontní stroj, pohybuje na stezkách překvapivě snadno a lehce. Při správném tlaku v tlumiči, nebo pokud si pomůžete snížením zadního zdvihu, kličkuje Trigger po lesních stezkách hbitě skoro jako kamzík. Nebo spíš jako divočák co se zamiloval do atletiky.

S rozumem v koncích

Nyní jsme se horko těžko prokousali až k otázce odpružení a mě se začínají potit ruce nervozitou. Po dlouhé době nevím co napsat, respektive moje zkušenosti se dosti rozcházejí s tím, co mi vyprávěl Kuba. Myslím si, že za to hodně může marats a mráz, který mě doprovázel, zatímco Kuba měl to štěstí a chytil pár relativně teplých dní bez všudypřítomného čvachtavého balastu v lesích. Jinak řečeno, já jsem od odpružení čekal víc, než mi v rámci našeho poměrně krátkého soužití stačilo ukázat. Čekal jsem víc citlivosti i víc akce. Kuba ale zažíval v sedle něco jiného, proto bude lepší, přečíst si jeho druhý názor na Cannondale Trigger 29.

Jednonohý svalovec

Než své povídání o Triggeru 29 pomalu uzavřu, rád bych se dotkl několika komponentů. Předně musím vyzdvihnout vidlici Cannondale Lefty, která v sobě spojuje výjimečnou tuhost a velice příznivou hmotnost. Má samozřejmě svoje specifika, jako je prvotní dojem (on to není jen dojem), že táhne na jednu stranu, složitější demontáž předního kola (musíte sundat třmen brzdy, naštěstí to jde snadno a rychle díky chytře navrženému adaptéru) a našlo by se i pár dalších. Chtěl jsem zmínit třeba nemožnost změřit reálný sag, ale to již s novou Lefty neplatí. Typická harmonika je pryč, čtyřhran je ukrytý v útrobách a ven kouká jen tlustá kulatá noha krytá plastovým lízátkem.

Pěkně ostrá kusadla

Velký dojem na mě udělaly pláště Schwalbe Hans Dampf 29×2,35″. Na to, jak jsou velké a zubaté, se roztáčí poměrně snadno, přitom mi byly velkou oporou i v terénu, který měl daleko k umetenému chodníčku nových úseků na Singltreku pod Směrem. Pokud bych měl řešit nové obutí na svoje enduro, zapudil bych okamžitě myšlenky na lety sice ověřený, přitom již ale značně okoukaný vzorek Nobbyho Nicky a svěřil svůj život a bezpečí do rukou Hanse Dampfa.

Nemám rád XT!

Třetí a poslední zamyšlení mi dovolte věnovat brzdám Shimano XT. Vědom toho, že jsou opěvovány jezdci napříč věkem, vzrůstem i stylem je nedokážu ocenit vyšší známkou než: „no jo, dobrý!“ Jak už jsem se někde přiznal, mám radši surový projev Avidů. Shimano je na mě nějak moc jemné a decentní. Aby nedošlo k milnému výkladu – kotouče XT brzdí krásně, jsou silné, výkonově stabilní a nejmenší problém není ani s dávkováním jejich síly. Mně se jen nelíbí svým vzhledem, nedokážu se smířit se ztvárněním krátké páky a hlavně mi nesedí ten měkčí a jemný chod. Je to podobné jak s řazením. I tam preferuji SRAM, přesněji starší generace, které na mě působily, jakobyste mlátili kladivem do traverzy. I když to už dnes také není pravda…

Cannondale Trigger 29 1 – závěr

Trigger je nanejvýš zajímavé kolo, které zcela po právu budí obecný zájem a strhuje na sebe nemalou pozornost napříč celým světem terénní cyklistiky. Přitom se ale o něm nedá říct, že je v reálném provozu natolik geniální a pozoruhodné, jak působí na papíře. Je překvapivé, to rozhodně. I přes svůj mastodontní vzhled se ke svižnější jízdě nenechá dlouho pobízet, zároveň se ale s mamutím sebevědomím vrhá i do technicky náročných pasáži, které zvládá s jistotou a elegancí plavajícího hrocha. Cannondale Trigger 29 je mimořádně všestranný, přesto si stále dokola klademe tu samou otázku: „K čemu a pro koho je takové kolo vlastně určené?“ Pomůžete nám najít odpověď? Diskuze pod článkem je komu plně otevřená.

Všechny další informace o kole Cannondale Trigger 29er 1 a dalších strojích této značka najdete na webu www.cannondalebikes.cz

Cannondale Trigger 29er 1 – Testing from BikeAndRide.cz on Vimeo.

Foto: Jakub Svoboda | Štěpán Hájíček

[Ukázat prezentaci]

◄ 1 2 3