Lapierre Xelius EFi 200 DB – TEST

Už to bude nějaký čas, co jsem se naposled oddával krásám silniční cyklistiky. Neříkám, že by se mi nechtělo jezdit na úzkých pláštích, ale jednoduše nebyla příležitost. Až letos začátkem roku na mě zamrkala silnička z Francouzské závodnické rodiny Lapierre Xelius 200 EFi. Takovému mámení nešlo odolat.

Lapierre Xelius EFi 200 je svůdná francouzská kráska s ladnými tvary a decentním make-upem, která pochází ze vskutku vznešených poměrů. Její základní skelet je shodný s vrcholnými sourozenci, kteří brázdí závodní tratě po celém světě, seriál Pro Tour nevyjímaje. Tato urozená modelka se štíhlým pasem a dlouhými nohami ale není nikterak zhýčkaná. Nevyžaduje, aby se jí na rameni houpala kabelka Louis Vuitton, nenakupuje v buticích Dolce & Gabbana a ani si nelibuje v předražených doplňcích Prada. Přitom to ale není žádná šmudla, co by se oblékala v second handech.

Kde ta hola šije?

Jelikož dokáže zdravě zhodnotit poměr ceny a výkonu, nechala si z nanejvýš módního a moderního černého vlákna střihnout jednu jedinou součást své garderoby, svou základní kostru. Tento skelet následně doplnila, díky svému nanejvýš praktickému smýšlení, šperky a ozdobami pocházejících z dílen metalurgických. Stále je to ale dáma na úrovni, která si potrpí na celkový styl, a nekombinuje proto doplňky mezi sebou.

Jinak řečeno, rám je jedinou karbonovou součástí, komponentům vládne hliník. Kompletní sadu řazení a brzd má na starosti Shimano Ultegra a kola včetně plášťů pochází jak jinak než z francouzských továren Mavic (model Aksium). Jediný drobný nesoulad by bylo možné nalézt ve skladbě řídícího centra, kde je přední část vyhrazena Italské značce Deda, sedlovka naopak pochází od Američana Toma Ritcheyho. Na tomto kole je tak vlastně zastoupen pomalu celý svět, tedy alespoň Evropa, Amerika a Japonsko.

Absint dnes otevírat nebudu…

Popisovat jednotlivé křivky rámu pěkně do detailu s ohledem na vaši bezpečnost raději nebudu. K tomu bych si musel, po vzoru francouzských básníků, otevřít láhev Absintu, přičemž by výsledné dílo mohlo vyjít knižně. Dovolte mi proto, abych v prozatímním střízlivém stavu nasměroval vaši pozornost při prohlídce fotek Lapierru Xelius 200 EFi pouze na ladnou návaznost horní rámové trubky a vzpěr zadní stavby a v druhém bodě pak na masivnost bloku v oblasti středu, který plynule přechází v zadní vidlici úctyhodných rozměrů.

Od zelené múzy k chladným tabulkám

S veškerým sebezapřením nechávám lahev lákavě zelené tekutiny neotevřenou a obracím svůj zrak ke katalogu a tabulkám plným technických parametrů a prvků osazení. Zde lze pohledem pelyňkem nezkresleným vyčíst, že francouzský Lapierre, podobně jako řada jiných výrobců, nabízí dvě paralelní řady silničních kol. Nekompromisní závodní speciály Xelius a komfortnější, řekněme maratonské stroje Sensium. Námi testovaný kousek Lapierre Xelius 200 EFi tedy logicky patří do skupiny rodilých bojovníků a přestože v tomto klanu zaujímá druhé nejnižší místo, geny čistokrevného bojovníka se v něm ani na chvíli nezapřou.

Už v tom zas jedu…

Osobně, jakožto biker libující si v sedle kol s vyšším zdvihem a náležitě vzpřímeným posedem, bych instinktivně vybíral spíše v rodině Sensium, ale nešlo jinak. Xelius se přede mě postavil jako výzva, kterou jsem s hrdostí přijal. Pravda, chvíli mi trvalo, než jsem si k tomuto kolu našel ten správný vztah. Už jen výrazně dlouhý a nízký posed vyžadoval o něco delší seznamovací rituály. Po čase jsem ale pochopil, že zprvu nepříjemné ohýbání se v pase má svůj jednoznačný důvod – výkon, výkon a výkon! Netrvalo až tak dlouho a myslí jsem se vrátil v čase do svých závodnických začátků (amatérské XC a maratony) a opět propadl kouzlu rychlosti a záplavně endorfinu v krevním řečišti. Pro jeho intenzivní produkci snad neexistuje nic lepšího, než čistý výkon na hladkém asfaltu.

Potrápí jen tvoje svalstvo

Je zcela bez diskuzí, že poloha těla výrazně skloněná nad řídítky jednoduše pomáhá lepšímu využití energie velkých stehenních svalů a samo sebou, že svůj podíl odvede také nižší aerodynamický odpor. Jinak řečeno, Lapierre Xelius jede jako po másle, s lehkostí a ladností jakou lze od čistokrevné závodní silnice očekávat. Přitom se ale i v této definici sportovního vyžití našel prostor pro komfort. Respektive jsem byl velice překvapen, jak moc dokáže být Xelius 200 EFi pohodlný i při svém jednoznačném sportovním zaměření.

Když to drncá, upusť vzduch!

Karbonový rám jako takový je zkrátka prakticky nedostižný ve smyslu hledání ideální kombinace tuhosti, nízké hmotnosti a pohodlí. Komfort, který nabízí Xelius 200 EFi svému jezdci, je přitom krásně vyvážený a nelze proto říct, že by měla výrazně navrch vidlice nebo snad zadní vzpěry. K tomu všemu se ještě přidávají pláště Mavic Aksium, s téměř hladkým běhounem, které i při své žiletkové šíři (23 mm) pomáhají znatelně tlumit vibrace a nárazy. Patrné je to o to víc, necháte-li je krapet měkčí. Pak sice ztratí něco málo z jistoty vedení směru, pokud se vám ale do cesty postaví tuhou zimou zmasakrované české silnice, budete za tuto schopnost rozhodně vděční.

Vyšší tlak v pláštích, pravda, něco málo z komfortu ubere. Není to ale žádná tragédie, jelikož pláště Mavic Aksium ani tak nezůstanou vyloženě netečné vůči kvalitě českého asfaltového koberce. Navíc výše zmiňované tlumící schopnosti rámu na tlaku pochopitelně nijak nezávisí. Každopádně s větším počtem Barů znatelně stoupne jistota vedení a samozřejmě také pohotovost a odezva při akceleraci.

Kde jen to má slabinu?

Ostatně otázka akcelerace mi u Lapierru Xelius 200 EFi lehce zamotala hlavu. Při jízdě vsedě se totiž tento stroj odpíchne z místa jako nic a dál nabírá rychlost bez nejmenší vzpury či protestů. Na to, že se Lapík točí na kolech s nízkým profilem Mavic Aksium, mu jízda v tempu vyloženě sedí. Hodit na něj ráfky vysoké a nejlépe karbonové, pak by byl jistě unesen nejeden zarputilý tempař. Na druhé straně jsem ale zaznamenal určitou poddajnost a ztrátu energie při silových nástupech a jízdě ze sedla obecně. Dlouho jsem nechtěl věřit, že by rám Xeliusu s mohutnými řetězovými vzpěrami mohl někde vykazovat známky slabosti, proto jsem opakovaně napínal všechny své testerské smysly, abych co nejlépe lokalizoval místo potenciálního úniku. Tedy nikoliv informací, ale lidské watáže…

Už vím, co tam vyměnit…

A dostal jsem se zpět ke kolům Mavic Aksium… Vlastně se ani není čemu divit. Modelu Aksium patří v mezi silničními koly Mavic nejnižší pozice, proto od nich snad ani nelze očekávat vyložené zázraky. Přímo uchycené dráty ani jejich plochý aerodynamický profil zkrátka nedokáže zamaskovat jejich poněkud menší tuhost. V tomto směru ale nemá rozhodně cenu brečet nad rozlitým mlékem. Ano, kola Mavic Aksium působí v těsné blízkosti sady Shimano Ultegra a špičkového karbonového rámu jako chudí příbuzní a jsou asi nejslabší součástí celku, přesto se lze dívat na celou věc i z druhé strany.

Při zmíněné špičkové výbavě a výtečném základu a s ohledem na konečnou cenu, se zkrátka někde šetřit muselo. Vadit by to ale nemuselo. Do začátku Aksia rozhodně stačí, po čase je můžete vyměnit za jiný a výrazně lepší set, schopnosti celého kola pak poskočí ještě o třídu výš. Tento základní pár od Mavicu pak lze používat jako tréninková kola, pro jízdy za špatného počasí apod.

Lapierre Xelius 200 EFi – závěr

S touto francouzskou kráskou, jsem letos začátkem roku zažil řadu výrazně odlišných a někdy i napínavých situací. Od bruslení na namrzlých silnicích Vysočiny v čase okolo silvestra, přes mrazivé a dobrodružné jízdy na čerstvě napadaném a postupně tajícím sněhu v půli ledna až po několik málo krásných, poměrně teplých a místy i sluncem zalitých švihů při chvilkovém oteplení začátkem února. Bez ohledu na kvalitu asfaltového koberce to všechno se mnou Lapierre Xelius 200 EFi překodrcal a v ničem si nestěžoval. Umožnil mi vychutnat si radost z prostého fyzického výkonu a opojné rychlosti vždy, když pod jeho koly nebyl zrovna led ani sníh. Díky své přirozené stabilitě mi pomohl obnovit důvěru v hubené silniční pláště, takže jsem se v závěru našeho společného soužití opět odvážil to pořádně klopit do zatáček. A ani si ze mě moc neutahoval, když jsem to jednou s porcí kilometrů lehce přehnal a vracel se domů prošitý jak deka.

Lapierre Xelius 200 EFi je zkrátka výborný tréninkový parťák, případně i potenciálně skvělý závodní stroj, u nějž stačí vyměnit pouze kola, a máte takřka dokonalý celek.

Na úplný závěr si dovolím ještě jednu poznámku. Pokud budete tápat, proč jsou v katalogu Lapierre vedle sebe dva modely Xelius 200 EFi, tak jako já, potom vězte, že je to kvůli různé skladbě převodů. Xelius 200 EFi DB nabízí spíše rychlostní konfiguraci (39/52 a 11-25 zubů), naopak Xelius 200 EFi CP je zaměřen hlavně na vrchaře (34/50 a 12-28 zubů). Každý si tak může vybrat, co mu nejlépe sedí.

Více informací o kolech Lapierre najdete na stránkách lapierre-bike.cz, ceny a dostupnost těchto kol si lze ověřit na webu mojekolo.cz

Foto: Štěpán Hájíček & Jakub Douda