Lapierre Cyclo-Cross Carbon – druhý názor
Když budu opravdu poctivě počítat, tak je Lapierre Cyclo-Cross Carbon třetím nebo maximálně čtvrtým CX kolem, které jsem kdy sedal. Kromě prvních letmých zkušeností z rychlého srovnávacího testu (za dob Vela), jsem byl z těchto strojů vždy zcela unesen. A ve společnosti tohoto francouzského šviháka tomu nebylo jinak.
V období, kdy jsem zorganizoval a po pravdě trochu zfixloval ve svůj prospěch další kolo redakční soutěže „Kámen, nůžky…“, a kdy se Lapierre Cyclo-Cross Carbon konečně dostal do mé moci, zahalil zemi českou bílý příkrov paní zimy. Nutno podotknout, že k opětovnému údivu českých silničářů (údržby silnic, nikoliv milovníků galusek), kteří byly hustým sněžením v půli ledna dosti zaskočeni.
Rozdali jsme si to si na sněhu
Vadí, nevadí jsem sám se sebou hrát nemusel. Bikování na sněhu mi nevadí, spíše naopak. Koncem každého roku se na tuto zábavu těžším jako malý kluk. Ale na CX kole jsem to ještě nezkoušel?! O to větší bylo moje nadšení a očekávání, jež nezůstalo nenaplněné. Shodou okolností jsem potřeboval hodit auto do servisu, který se nachází zhruba 20 kilometrů za Plzní. Naložil jsem tedy krosku do kufru, vychutnal si zděšené pohledy mechaniků „Cože, on jede i v tomhle počasí na kole domů?“ a vyrazil do akce. Bylo lehce pod nulou, sněžilo a nízká inverzní oblačnost olizovala vrcholky okolních kopců… Lepší podmínky na test krosky jsem si přát snad ani nemohl. Zapnul jsem navigaci Holux FunTrek 130 Pro, abych se v té mlze neztratil, za cíl zvolil „Plzeň hlavní nádraží“ a vyrazil do neznámého terénu…
Já si létám, já se vznáším
První metry v sedle Lapierru mě opět nadchly a hned jsem začal přemýšlet, že si podobné kolo musím ještě letos poskládat. Lehkost, s jakou se Lapierre Cyclo-Cross valí po asfaltu, přestože je obutý do plášťů Schwalbe Racing Raplh, což jsou dle mého na CX kole slušné drapáky, je omamná. Ale co je ještě omamnější, je fakt, že skoro tak lehce jako na asfaltu frčí Lapík i v terénu. Udusaný sníh polních cest byl asi nejlepším druhem povrchu, který jsem si mohl přát. Moc to nedrncalo, do stran to ujíždělo jen místy a hlavně to jelo, jelo a jelo.
Brzdy snad ani nemačkej!
Horší, vlastně dost tragické, to ale bylo s brzděním. Ráfky na prvních kilometrech prosolené silnice navlhly a pak to nebrzdilo, nebrzdilo a nebrzdilo. Špalky byly, pravda, už dost na kaši, ale ani po dotažení lanek se žádný výrazný efekt nedostavil. O to větší to byla výzva. Plánovat více dopředu, nenechat kolo příliš rozjet, s dostatečným předstihem odhadovat kritická místa. Tak i tak se ze mě v jednom místě stal pan „Skoč do pole“, když se vymrzlé koleje od traktorů začali chaoticky křížit. No a pak přišel druhý extrém. Poté, co jsem kolo vyndal z vlaku, abych dojel posledních pár kilometrů domů, zahřáté ráfky pro změnu po chvíli namrzly a pak to fungovalo stylem on/off – alias točí/netočí.
Ať tě nekousne do ramene
A ještě jedna věc mě na tomto kola překvapila spíše negativně. Moc jsem nepochopil, proč má horní trubka trojúhelníkový profil s vrcholem směřujícím dovnitř rámu?! Nejsem žádný CX závodník a raději na kole sedím, než bych ho nosil na rameni, ale když už na to dojde… Proč by mě měla do ramena tlačit ostrá hrana? Některé konkurenční značky tvarují spodní stranu horní rámové trubky tak, aby byla na rameni co nejpohodlnější, tedy byla rovná nebo dokonce prohnutá dovnitř v místě, kde kolo sedí na rameni. Proč jde Lapierre proti proudu? Že by stará škola, přesvědčení, že to musí bolet, aby sis to užil…
Já to kolo chci!
Zapomenu-li na brzdy a otlačené rameno, ještě teď mi v hlavě zvoní myšlenka na pořízení jednoho CX kolečka do vlastní sbírky. Sbírka je dost silné slovo, ona by kroska mohla u mě být jediným pravidelně využívaným kolem! A co že mě na cyklokrosu tolik láká? Silničku jsem měl kdysi. Mám rád, když můžu občas vyměnit bláto a kamení za čistý a hladký asfalt. Ale nesmí ho být moc. Pak to u mě končí například sjezdem z Brdského hřebene po lesní cestě mezi kameny a kořeny… To jsem takhle jednou hledal zkratku!
Kroska – parťák do pohody i nepohody
Cyklokrosku bych si pořídil, abych na ní mohl trénovat v terénu z jara a na podzim, kdy bývá mrzko, vlhko a čvachtavo. Přitom ale taková kroska není špatná ani na sněhu… No a v létě bych na ní hodil hladké gumy a využíval jí na letní asfaltové švihy. Nějaké ty gramy navíc, oproti pravověrné silnici, by mi snad ani nevadily. Za možnost „ohnout to občas do lesa“ bych váhový handicap bez váhání vyměnil. Jedinou věc, kterou bych ale považoval za zcela zásadní a nutnou, by byly kotoučové brzdy.
Krosku už teď, nebo až potom?
S Lapierrem Cyclo-Cross jsem si užil opravdu velkou hromadu cyklistické zábavy a vzrušení. Tančit na jedné straně na úzkých pláštích mezi kameny a výmoly, o kterých bych na biku snad ani nevěděl, a na straně druhé létat po lesních a polních cestách v takovém tempu, jaké za řídítky tlustých plášťů zažívám obvykle jen z kopce, to je prostě něco! Kdo nezkusil nepochopí, kdo zkusil jistě má v hlavě podobného brouka jako já – postavit si krosku už teď na jaře nebo až na podzim???
Foto: Štěpán Hájíček
