Končím s lepením! Nadobro!

Pokud zrovna nepatříte mezi jedince, kteří každý i sebemenší defekt řeší výměnou duše nebo naopak ke skupině, jež na duše rezignovala zcela, pak jistě víte, co je to občas za boj s klasickým lepením. A přesně s tím teď končím. Nadobro!

Pokud nyní čekáte odhalení nějaké zásadní novinky, musím vás zklamat. Respektive o jedné vím a přihodím informace o ní na konec tohoto krátkého pojednání o děravých duších. Dnes mi jde především o jejich zalátání, abychom je mohli používat dokud to bude mít ještě cenu.

Když jsem lepil kočárek…

Myšlenka na tento článek se mi zrodila v hlavě, když jsem se nedávno opakovaně snažil opravit duši na kole kočárku mého ročního syna. Jelikož byly původní pláště již notně prošoupané, dostávaly duše pěkně zabrat. Ale musel jsem je nějak udržet při životě dokud z e-shopu nedorazily pláště nové. S jednou duší jsem to již definitivně vzdal a hodil jí do koše. Tu druhou a aktuálně poslední co jsem měl, jsem se snažil udržet v provozu pro posledních pár dní. Vystřílel jsem na ní všechny své samolepky a nakonec jsem musel sáhnout po klasickém lepení. A co myslíte? Zase HOROR!

Těsně vedle!

Byl jsem již unavený a poměrně vzteklý, ale stejně – prostě se to sra..! Jedno lepidlo suché, druhé a poslední mi bylo líto otevírat, aby něco vydrželo, ale nešlo jinak! Pak to celé napatlat, upatlat si ruce a nakonec… Stejně se to tvářilo, že to sotva drží. Boj se sundáváním krycího papíru jsem po chvíli vzdal, přestože ve svém návodu na lepení duše apeluji na to, aby se tam nenechával. Už jen z pouhého principu a také hlediska estetického. Ale… Nakonec to i drželo, až na detail, že jsem byl večer asi vážně dost unavený a plácnul jsem záplatu těsně vedle díry! Takže mě ráno celé tohle divadlo čekalo ještě jednou!!!

Proč to vůbec řeším?

A tak si sedím ve své komůrce a rezignovaně tisknu záplatu na duši, místy na ní foukám, aby ten zatracený vulkanizační roztok začal něco dělat. Přitom jsem si všiml, jak si dvě samolepicí záplaty tiše hoví na povrchu duše, jak k ní tak krásně přilnou, jakoby byly vždy její součástí. „Co já tady blbnu s klasickým lepením?“ Ptám se sám sebe!

Je to prosté, samolepky jsem vyplácal už dřív. Nicméně tohle byl ten moment, kdy jsem se rozhodl! „Toto je naposled, kdy duši lepím postaru! Příště už jen samolepky!“ Proč jsem jim vlastně dřív nevěřil? Bylo to zřejmě tím, jak se dříve říkalo, že samolepky jsou jen pro rychlé a především dočasné opravy. To ale bylo před X lety! Od té doby šel ale vývoj zas o kus dopředu.

Nechám si je na horší časy…

Moje první samolepky jsem před řadou let dostal na press kempu Specialized a dlouho jsem si je šetřil na horší časy. Pak zmizely za půl sezóny. Když jsem si byl koupit nové, bál jsem se, kolik to bude stát a ono to bylo za necelé sto a hnedle parádní verze od ParkTool. Jaké jiné značce v tomto směru důvěřovat? Kluci z týmu mají poměrně dobré zkušenosti také s lepením Lezyne a jistě se najdou i jiné funkční samolepky. Já ale opět objednal Park Tool – jistota je jistota a jak si uděláte jednu dobrou zkušenost…

Sakra, to je najednou místa!

Každopádně, když si v hlavě sečtu všechny výhody samolepek – minimální rozměry a hmotnost, snadná manipulace, téměř jistý výsledek lepení (zatím jsem s Park Tool lepením neměl jediný zásek), samolepky nevysychají, neupatláte se při práci s nimi, celý proces je otázkou několika málo okamžiků – tak nechápu, proč jsem se do teď rozčiloval s lepením! Vyhodil jsem proto z batohu tři krabičky se sbírkou záplat, vyschlých vulkanizačních roztoků a to celý ten „bordel“ jsem nahradil jednou pidi krabičkou samolepek. Celá moje biková KPZetka se rázem smrskla na zlomek původního objemu. V batohu mám teď alespoň víc místa na foťák, kameru Drift Ghost HD, Holux navigaci a hromadu příslušenství.

Část 2 – Nešlo by to bez duše?

Samozřejmě by se šlo posunout ještě o krok dál – zbavit se duše zcela! Už jsem to dříve zkoušel se systémem UST, který, podle mě, fungoval pro normální bikové nasazení, včetně enduro radovánek velice dobře. Jen pláště byly drahé jako sviň. Další a dnes velice populární možností jsou různé konverzní sady, které pomocí extra pásky do ráfku a těsnícího mléka promění takřka jakýkoliv set kola a pláště v bezdušový. Mléko uvnitř pláště navíc dokáže samo o sobě za jízdy zalepit drobné defekty – typicky propíchnutí trnem. Paráda!

Kdysi jsem to, ještě v době mého působení ve Velu, zkoušel a dopadlo to tak, že bylo mléko všude, jen ne na vnitřních stěnách pláště. Ale to byly na trhu ještě staré a na šířce ráfku závislé systémy. Dnes je opět vše jinak! Takže předsevzetí pro letošní rok – uděláme dlouhodobý test vybraného tubeless setu!

Část 3 – A co to zkusit ještě jinak – Airless tire

Všechno výše popsané je krásné, ale opravdu to nejde jinak? Samozřejmě, že ano. Ještě existuje futuristicky vypadající varianta nahrazující klasické pláště, která zcela rezignuje na staré pořádky. Z původního řešení zde zůstal pouze běhoun. Boky pláště a také vzduch, co by tlumící médium, nahrazuje pružná karbonová konstrukce využívající nano vlákna! Tento systém jeho autor Brian Russell pojmenoval Energy Return Wheel, případně lze užít i obecné označení airless tire. V jádru se vlastně nejedná o žádnou žhavou novinku, nýbrž o řešení, které se již roky snaží prorazit do světa aut a motorek a nyní si celkem čerstvě brousí zuby i na MTB.

Konec defektům – nadobro!

Vize je to krásná – nemuset se starat o tlak vzduchu, měnit nebo lepit duše, případně se „špinit“ s těsnicím mlékem. Navíc toto kolo nemůžete prorazit, píchnout či jinak zdefektovat v klasickém slova smyslu. Nad to vše, přestože airless kola vypadají jako pevný celek, umožňují měnit tvrdost podle hmotnosti jezdce nebo také podle charakteru terénu. Ze všech běžných starostí nakonec zbývá jen občas vyměnit běhoun – vzorek. Nevím jak to má vyřešené Brian, ale u podobných automobilových konstrukcí se hovořilo o možnosti měnit pouze běhoun a nechat pružný základ pevně spojen s kolem. Pokud bychom měli jít do všech důsledků, bylo by ideální pružnou konstrukci rovnou integrovat do karbonového ráfku a vyřešit jen „sundávací a zas tan dací“ vzorek.

Co to bude dělat v bahně?

Jaké jsou možné nevýhody airless tire? Vsadil bych se, že tahle legrace nebude zrovna levná. Rovněž je těžké hádat, zda karbonová kostra vydrží  provoz v těžkém kamenitém terénu a také, co to bude dělat v blátě? Jedna deštivá vyjížďka skrz fajnové jílovité a luxusně lepivé bláto a děravá airless kola rázem nejen nepruží, ale váží sto kilo! A to si snad ani nechci představit, jak by se z toho to bláto dostávalo ven! Snad kdyby otvory z boku byly vyplněny nějakou pružnou textilií… Vypadalo by to celé víc jako normální gumy, méně jako lunární vozítko a možná by to obstálo i v bahně.

Držíme ti palce Briane!

No nic, držím Brianovy palce, ať jeho nápad neskončí v propadlišti dějin, i když to bude jistě tvrdý boj. Už jsme viděli tolik skvělých nápadů, které by nám mohli usnadnit a zpříjemnit život (převodovka, kradan, tlumič bez oleje, kotoučové brzdy na silnici a mnoho jiných), přitom ale jejich reálnému a obecnému nasazení stály a stále stojí v cestě různé pragmatické a často naopak zcela iracionální zvykové, či jiné staromilské překážky…