Malé velké slovenské backcountry

Nemusíte vždy sedět dva dny v autě, abyste něco pořádného prožili. Někdys stačí sbalit batoh a vyrazit. Třeba na Slovensko. Hoši skrývající se za projektem Trail-Busters.cz tímto stylem vyjeli na třídenní backcountry přejezd Sulovských vrchů a hřebene části malé Fatry. Takhle má chutnat bikování!

Text a foto: Petr Slavík (Trail-Busters.cz)

Kdo by neměl radost, když ho čekají tři skvělé dny v horách? Kancelář, počítače a pracovní telefon střídají batoh, mapa a kolo. Cesta rychle ubíhá a my se blížíme k našemu cíli – Súlovu. Vesnička, která dala jméno pohoří s vyhlášenými skalními útvary, bude odrazovým bodem pro naši třídenní backcountry výpravu. Plán je jasný. První den se probijeme mezi skalami Súlovských vrchů do lázeňského městečka Rajecké Teplice, následující den hned po půlnoci vyrazíme na svítání na nejvyšší horu Martinských holí Velkú Lúku (1476 m.m.m) a třetí den si dáme na vyšlapání návrat do Súlova

Za hodinku za sebou necháváme hranici, ještě zbývá kus dálnice a už projíždíme tiesňavou, která odděluje romantické údolí s vesničkou Súlov od roviny obklopující největší slovenskou řeku Váh. Ostré hřebeny spolehlivě brání sevřené údolí před otravným ruchem civilizace. Shon proudí na pár kilometrů vzdálené dálnici, tady je už jen ticho a klid. Ale konec kochání. Na záda hážeme batohy, plníme camely, naposled kontrolujeme kola a výbavu. Vyrážíme.

Hned za vesnicí se spouštíme do lesa. Stezka se klikatí zakousnutá mezi skály a od prvních metrů na nás bez okolků vytahuje luxusní úroveň. Challenge accepted!

Cestička se stáčí do labyrintu strmých skal. Potřebujeme ji opustit a napojit se na spojnici, která nás dovede do prvního sedla. Nenápadnou odbočku míjíme a nezbývá než se kousek vrátit. Jindy by to naštvalo, teď je to za odměnu.

Dlouho to netrvá a dohání nás černé bouřkové mraky. Naštěstí jsme stihli dojet do první vesnice, která nás na trase čekala. Průtrž sledujeme ze schodů kostela. Pauza přichází vhod. Před námi je 500 výškových metrů výjezdu na hřeben.

Pro zpříjemnění nekřesťansky prudkého výšlapu zařazujeme do programu návštěvu zříceniny hradu Hričov, která na nejsevernějším výběžku Súlovských vrchů chátrá už od konce 17.století. V okolí je prý spousta jeskyní, ale my se drápeme co nejvýš. Vzduch je po bouřce důkladně vyčištěný a výhled ze skalního ostrohu, na kterém se Hričov krčí, stojí za to.

Za hradem nás čeká ještě pořádná porce stoupání, ale na řadu nesměle přichází také první úseky s opačným sklonem. Alespoň trochu nám vlévají síly pro boj s těžkým, členitým terénem.

Po dlouhém sjezdu vyjíždíme z přítmí lesa na krásné podhorské louky. V dálce už vidíme na ostré skále se tyčící Lietavský hrad, ke kterému vytrvale směřujeme. Hrad sice v 16.století lehce odolal i početnému císařskému vojsku Ferdinanda 1. Habsburského, ale na nás si dnes nepřijde.

Zastávka na Lietavském hradě, který je druhý největší na Slovensku, stojí za to. Zastavěná plocha hradu je 1,5 hektaru, což je mezi slovenskými hrady vůbec nejvíc, hrad měl na 90 místností a zajímavostí je i jeho studna vytesaná ve skále do hloubky 104 metrů. Jedním slovem majestátní stavba. Jak to tehdy vůbec mohli postavit?

Slunce je nízko a před námi je už jen poslední sedlo. Sil je ale zatraceně málo. Těch kopců dnes už bylo nějak moc. Nezbývá než potlačit.

Konečně jsme v Rajeckých Teplicách. Sprcha v penzionu se na nás už těší, ale nejdřív je potřeba dát do pořádku kola na další den. Spíš noc. Potok to jistí.

Závěr dne zajišťuje slovenská klasika halušky s bryndzou. Zvědavě zkoušíme, jestli ještě stále platí pořekadlo „hlad je nejlepší kuchař“ a opravdu – funguje to stále velmi spolehlivě.

Do postele lezeme trochu zničení. 35 kilometrů není moc. 1800 výškových metrů násobených členitým terénem dost už ale je. Jdem radši spát.

Budík zvoní jednu hodinu po půlnoci. Když chcete vidět východ slunce na nejvyšší hoře Martinských holí, jinou možnost nemáte. Po těžkém prvním dnu a dvou a půl hodině spánku vyskakujeme z postelí v opravdu svěží náladě. Vypadá to, že těch tisíc výškových na Velkú Lúku do 1476 metrů nad mořem bude parádní zábava.

Město spokojeně spí. Jindy rušná lázeňská promenáda je prázdná. Naše světla nekompromisně krájí tmu a my svižně šlapeme vstříc našemu cíli. Nad hlavou nebe plné hvězd. Slunce vychází 4:51.

Jsme pomalí. Rozbřesk už nekompromisně vytlačuje hustou tmu a vypadá to, že na vrcholu nestihneme být včas. Předchozí den nás stál hodně sil a za dvě hodiny spánku baterky moc nedobijete. Kopec se zdá být nekonečný. Překonáme jeden prudký úsek a je tu hned další ještě prudší. V hlavě se honí pochybnosti, jestli by nebylo lepší zůstat tam dole v posteli.

Stihli jsme to! Když se zbarvují první červánky ohlašující blížící se východ slunce, jsme téměř na vrcholu. Je to neuvěřitelné – na vyhlídku přijíždíme na minutu přesně, když se slunce vyhoupává nad hřeben Malé Fatry. Ručičky hodinek stojí těsně před pátou ranní. Tak tohle za to stálo!!

Na horní stanici lyžařského vleku mají teploměr. Vlado hlásí solidní čtyři stupně nad nulou a teplotě se nahoru vůbec nechce. Nohy máme kompletně promrzlé a promočené od ranní rosy, k tomu se přidává svěží vánek, který bez zeptaní utrhává poslední kousky tepla, které ještě dokážeme vyrobit. Tohle přestává být legrace.

I když jsme převleční do suchého, na začínající léto to moc nevypadá. Výjezdem vysílený organismus se marně brání pronikajícímu chladu, který chytře útočí přes promrzlé nohy. Tahle zima už bolí. Nohy balím do všech náhradních svršků, které mám, a strkám do batohu. Pomáhá to. Kluci mezitím vaří v závětří lanovkové stanice čaj a myslí si, že ještě fotím. Už dávno nefotím, jen nemůžu vstát. Při sebemenším pohybu mě začínají do celého těla vystřelovat pulsy křečí. Tak sedím, koncentruju zbytky energie a usilovně je transformuju na teplo.

I když jsme promrzlí na kost, výhled stojí za to. O tisíc metrů níž se v údolí Váhu povalují efektně nasvícené chomáče mraků, proti nám se řadí hřebeny Malé Fatry, na východě se už zvedají vrcholy Velké Fatry.

Za půlhodinku se nám konečně daří rozmrznout do provozuschopného stavu a vydáváme se na cestu po hřebenu. Slunce se rozehřívá k standardnímu výkonu jen velmi neochotně. Pohyb nás ale dostává zase do pohody.

Před sebou máme to nejlepší z Martinských holí. Oblý hřeben s vlnící se cestičkou vypadá v měkkém ranním světle fantasticky. A stejně se po něm i jede.

Pomalu se otáčíme na cestu zpět do údolí. Nad hory se nasouvá ambiciózní hradba mraků a během chvíle se loučíme se sluncem. Ještě že to přišlo až teď. Představa, že bychom po vyčerpávajícím výstupu hleděli místo velkolepého vychodu slunce na kupu oblačnosti, by mě ještě dlouho budila ze sna.

Stezka z holého a pozvolného hřebene vede mezi první stromy a pak se z ničeho nic ostře láme dolů. To bude jízda!

Letíme dolů. Výškové metry spalujeme jak papír v kamnech. Stezka neustále mění charakter. Rychlé točivé pasáže střídají prudké sekce s kořeny a kameny. To má grády!

Nakonec stezka padá k horskému potoku, který nás vede mezi strmými kopci zpět k civilizaci.

Ještě poslední kilometr čiré radosti a vyjíždíme na loukách pod Martinskýma holama a nad vesničkou Turie. Zbývá došlapat přejezd do Rájeckých Teplic a v poledne bychom měli být už na chatě.

Přijíždíme nabití skvělým zážitkem, ale zpráskaní jako psi. Přestože je hodina po poledni, vyčerpaně padáme do postelí a spíme. 19 hodin. Budíme se až druhý den v osm hodin ráno.

Ráno jsme rádi, že jsme rádi. Kluci se sice ještě včera nad mapou divili, jestli dnešní trasa není moc krátká, ale rychle se ukazuje, že na velké výkony to dnes není. O slovo se s bolestivou zprávou neodbytně hlásí snad každá část těla. A to ještě nevíme, co nás čeká.

Přes louky rájeckého údolí jsme se znovu prošlapali do Súlovských vrchů. Tady chceme pokořit jejich východní hřebínek, který se na nás vyzývavě zubí. Znamená to ale další drsné tlačení. Svah je prudký jako ďas a najednou nevíme, jestli nás víc pálí lýtka nebo stehna. Sotva pleteme nohama.

Ale každý kopec jednou končí. A na jeho konci bývá vrchol. A když máte štěstí, je na něm takový výhled jako na tom našem. Stojíme na skalním ostrohu, pod námi kolmá stěna a před námi výhled na súlovské údolí orámované vrcholky Strážovských vrchů. Jo!

Hřebínek je víc členitý, než se v mapě zdálo. Neustále se mezi skalami kroutí nahoru a dolů. Na kolo sedáme jen za odměnu, ale když už se vezeme, je to velký luxus!

Z technických skalnatých pasáží na nás najednou vykoukne sjezdík s pečlivě vysoustružným flow. Nenecháme se dvakrát pobízet. Dáváme si ho jak malinu.

Bluovým brzdám se z toho zatočila trochu hlava. Ohoblované desky začínají dělat paseku, náhradní nejsou, tak aspoň v improvizovaném depu prohazuje přední za zadní. Snad to bude lepší.

I dál je to stejně luxusní jako náročné. Hřebínek se ostře láme nahoru a dolů. U každého vršku si užuž myslíme, že musí být konec. Ale není.

Konečně jsme východní hřebínek zdolali. Unaveně a s pocitem úlevy jej necháváme za zády. Spouštíme se do údolí. Po chvíli nám cestu kříží nečekané sousto. Před našimi překvapenými pohledy se majestátně tyčí skalní brána s ideálním názvem – Obrovská. Více než deset metrů vysoký skalní útvar patří k tomu geologicky nejzajímavějšímu, co na Slovensku můžete potkat. A i když nejsme žádní šutromilové, dojem v nás zanechává hluboký.

Jsme utahaní jak psi. Když už to vypadá, že chvilku pojedeme i na kole, máme tu další milé překvapení. Údolí se svírá v uzoučkou tiesňavu a cesta strmou soutěskou vede jen přes žebříky. Borek se směje a Blue mě cupuje pohledem. Něco mi říká, že tohle mi nezapomene. Ale jak se říká v dobré společnosti: „Zážitky nemusí být dobré, hlavně že jsou silné!“

A je to. Zničení padáme z kol na návsi Súlova a jen pozvolna začínáme balit. Určitě by si to zasloužilo i květnatější závěr, ale vem to čert. Člověk by nevěřil kolik zážitků se dá najít za pouhé tři dny. Tohle malé velké backcountry prostě stálo za to!

Zpět na začátek