Na raketové základně AGang (Ještěd)
Značka AGang se za pět let svojí existence pomalu ale jistě zapisuje do podvědomí řady českých bikerů, přičemž mnozí jí stále vnímají jakou pouhý módní přívěšek mateřského Authoru. Po návštěvě muže č. 1 v pozadí projektu AGang (Jarda Spěšný alias Spaceman) jsme přesvědčeni, že tomu tak rozhodně není.
Komu bych tak zavolal?
Začněme ale tento příběh rozplétat hezky od začátku. Jedno odpoledne jsem přemýšlel nad tím, jakou další značku oslovit, aby nám půjčili kolo do testu. Vzpomněl jsem si na Author, respektive v souvislosti s ním rovněž na AGang a tedy i Jardu Spěšného, který je de facto otcem celého tohoto projektu. Zapátral jsem v kontaktech a zavolal mu. Z prosté domluvy o zapůjčení kola do testu se vyklubal delší rozhovor, jehož závěrem bylo pozvání na Ještěd, kde má Jarda svojí „raketovou základnu“ včetně dobře zásobené půjčovny kol. „Přijeďte, trochu se projedeme, můžete si tu zkusit a prohlédnout víc kol najednou, uděláme nějaké pěkné fotky na Ještědu a při té příležitosti pokecáme, třeba z toho bude pro nás oba nějaký zajímavý výstup,“ přibližně takto znělo pozvání od Jardy, které nešlo dost dobře odmítnout.
Zahodit diář…
Snad radši přeskočím intermezzo o tom, jak jsme se několik týdnů domlouvali: „Teď nemůžu já, teď zase já, pak si napíšeme…“, prostě nakonec to klaplo, všichni jsme si udělali na smluvené datum velkou červenou poznámku v diáři a následně se i sešli ve smluvený den a hodinu na smluveném místě, kterým bylo nové velké parkoviště u paty Ještědského areálu. Jedna drobná poznámka z cesty, já i Kubajs jsme byli trochu nervózní z toho, že jedem někam bikovat a máme podezřele prázdné auto… „Máš věci na kolo – helmu, rukavice, hadry, boty, pedály? Jo! Tak je OK, zbytek dostaneš na místě,“ uklidňoval jsem cestou mladého střelce a vlastně i sám sebe.
Necháme to, jak se věci vyvinou
Denní plán jsme tentokrát nijak nehrotili. „Jak to dnes pojmeme?“ ptal se Jarda, „Prostě sedneme na kola, pojedeme někam na kopec a pak se uvidí,“ nechal jsem plánům zcela otevřená stavidla. Vše se následně přirozeně vyvinulo ke spokojenosti všech. Osedlali jsme tři Kultovky (AGang Cult 3.0) a vyrazili do terénu. Kubajs se zkraje moc netvářil, když jsme vtipkovali s Jardou o tom, že vyjedeme až na Ještěd. Jak jsme tak ale kecali a šlapali, šlapali a kecali, tedy ve chvílích, kdy se to dalo oboje najednou udýchat, najednou jsme byli na dohled „raketě“ na vrcholu Ještědu. „Hele a víte, že já u té věže vlastně ještě nebyl?“ houknul na nás Kubajs, který měl už ve stoupání dobře půl kilometru náskok. „Teď už je to jen pár zatáček a jsme na vršku, tak jedem!“ A nebylo co řešit…
Mít ten správný nadhled
Vyšlápnout si od paty lyžařského areálu až na samotný vrchol s dobře známým symbolem Libereckého kraje nakonec nebylo až takové utrpění, jak by se mohlo zprvu zdát. Kultíky při rozumném tempu hezky stoupaly, planetová převodovka HammerSchmidt v jejich středu si na rovnějších úsecích spokojeně vrněla a my měli čas rozhlížet se po krásné krajině a popovídat si u toho o všem možném. Krom jiného Spaceman několikrát pronesl konstatování v duchu „Co ti tady chybí? Dřív jsem si myslel, že bych chtěl bydlet třeba v Kanadě nebo prostě někde jinde, ale nakonec se sem vždycky vrátím a jsem šťastnej. Ty výhledy, krajina, parádní a rozmanité terény na kolo a vůbec.“ Korunováno výhledem z vrcholu Ještědu nelze nesouhlasit. Jak to říkal praotec „…zemský ráj to napohled…“
Co říká ten tvůj radar?
Koncentrace krásy a rozjímání zřejmě dosáhla vrcholu, proto nás příroda musela upozornit na nesmlouvavost reality, čímž mám na mysli fakt, že se od jihozápadu na nás začal hrnout nepěkný bouřkový mrak. Po konzultaci s meteoradarem (bez téhle aplikace v mobilu bych už snad dnes ani nemohl vyrazit na kolo…) jsme zvolili taktiku přesunu do „základního tábora“ na oběd, kde přečkáme, než se to celé přežene.
Stačí držet řídítka a necvakat zuby…
Vtipný byl první úsek, kdy to Jarda zalomil prudce dolům po úzké kamenné pěšině. Za ním to pražil Kuba a já jim dvěma v patách. Cesta to byla trochu náročnější… Jestli znáte ten pocit, „kdybych si to tu prošel, tak bych možná pár míst trochu víc řešil a nakonec je ani nejel! Ale takhle, když člověk jede ve skupině… není čas moc přemýšlet, zkrátka jen drž řídítka a ono to nějak půjde…“. Dole Jarda utrousil, „Sakra, už sem tu nějaký čas nejel a ono je to teď o něco ostřejší, než jsem si myslel. Chvíli jsem si o vás dělal starost, ale když jste to oba dali, tak je to OK a jedem na ten oběd!“
Radar nelže!
Plán s počasím, hlavně díky radaru, vyšel parádně. Obídek, kofola, pivečko, každý podle chuti. Další prostor na neskutečně zajímavé povídání s Jardou… Bouřka přešla, pak ještě jeden menší mrak a radar hlásil, že dál už to bude OK. Vyvezli jsme se tedy s koly ještě jednou na kopec, Kubajs si vyprosil krásnou bronzovou Ninju, která mu fantasticky sedla jak po stránce jezdecké, tak i vzhledové. Prostě to kolo k jeho outfitu ladilo jako blázen! Následně jsme to dali dolů zase trochu jinou cestou a užili si ještě dost legrace při výrobě další série fotek.
Příští zastávka Pod Smrkem
Poslední jízda znamenala dojet autem pro auto! Škoda, že nejezdila lanovka… Tak alespoň Kubajs ještě jednou na „Špagetě“ (trail s mořem klopenek a taky dirtovou sekcí vedoucí přímo pod lanovkou) potrápil Ninju a já dole zatím připravil káru na cestu domů s jedním Cultíkem na redakční test na palubě. Rozloučili jsme se s Jardou a pádili zas směr Prágl! „Příště spolu vyrazíme ještě na ty nové traily Pod Smrkem“, volali jsme na Spejsíka mávajíce ze střešního okýnka…
FOTO: Štěpán Hájíček
*Jo a taky jsme pořídili stylové video… Kamera a střih – Jakub Douda