Můj první press camp – Aspire Jedovnice
Tak zaprvé vůbec bych tomu za sebe neříkal press camp, jelikož jsem rozhodně nebyl v žádném pressu, snad ani nikdo jiný… Ale kdybych to nazval po česku „Novinářský kemp“, taky nebudu přesný. Byla to spíš prezentace novinek prodejcům a vybraným novinářům, BnR Crew nevyjímaje.
Čtrnáct dní před touto akcí píšu Pištovi, jestli páteční výlet na Ještěd platí? Dostává se mi záporné odpovědi s vidinou velkého ALE! To ALE znamenalo, že Pišta přichystal záložní plán. Měl to být můj první novinářský kemp nebo alespoň ochutnávka toho, jak takové kempy ve světě vypadají. Zmíněná akce se konala v Jedovnici, tedy kousek od Brna (z metropole furt rovně po silnici z panelů). Mnozí toto místo jistě dobře znáte, vždyť se zde již po několik let pravidelně koná GT Zaskar Challenge!
Práce = zábava
Pár dní před startem kouknu do emailu a tam krásná malovaná pozvánka na Aspire Fest. Z obrázků jsem hned pochopil, že atmosféra bude nejspíš poměrně uvolněná, bez přehnaného důrazu na oficiality a podobné záležitosti. Pomalu jsem se začínal těšit na tento den „práce“ (čti zábavy) s koly zvučných jmen, všech tvarů a podob.
Stavíme jen na snídani
Odjezd proběhl hladce, vyráželi jsme na půl osmou. Pišta přijel v čas, naložili jsme hadříky a vyrazili jsme nezvykle prázdnou károu směr Jedovnice (běžný stav je, že v Pištově kompaktním voze jsou složené sedačky a po střechu vyskládaná kola). Cesta vodsejpala rychle, dali jsme jen jednu zastávku na snídani, při které jsme taky pořídili extrémně výhodně dvojici Monstrů. 2 ks za 70, běžně jeden za 48 Kč!
Tak a jsme tu!
Na místo dorážíme celkem ve slušném čase, téměř podle plánu. Probíhá rychlá akreditace a fasování suvenírků, tj. nějaké to tričko a samozřejmě potřebné materiály (poznatek č 1. – Rozmazlování novinářů). Zdravíme všechny známé a honem se převléknout do bikových hadříků. Ustrojení jak se sluší a patří ještě doplnit trochu cukrů a tuků u rautových stolů a jdeme na to.
Další splněný sen…
Už z dálky na mě pokukoval Cannondale Scalpel s „levotočivou“ vidlicí Lefty. Od té doby, co jsem se začal zajímat o kola, byl pro mě tohle vrchol vrcholů! Během chvilky už jsem tu potvůrku znásilňoval aplikací platformových pedálů – do nášlapů mě jen tak někdo nedostane! Následovalo nekonečné čekání na ladiče Pištu, který to prostě potřebuje mít vytůněný do posledního šroubku. Asi už nemoc z povolání nebo co. Ale proti gustu žádnej dyšputát.
Ladíme, až naladíme a pak hned vyrážíme na vyznačený okruh. Po cestě zjišťuji, že Scalpel opravdu není ta pravá káva pro mě (poznatek č 2. – Některé sny by měli zůstat v říši snů). Bojím se s tím najet na klacek a zdá se mi, jako bych jel na silničce v lese. Vyrábíme pár fotek, přičemž dostavám bleskový fotokurs, „tady to máš nastavený, namiř to na támhle ten klacek a až budu u tohohle stébla, tak to zmáčkni.“ Cítím se skoro jak plnohodnotný fotograf… Trochu hudrujeme, že je okruh udělaný opačně! To co se má sjíždět tlačíme nahoru a to co se má vydupat nahoru jakoby nic sjíždíme.
Všechno je nej!
Po návratu rychle sundávám platformy a vracím kolo. Říkám si, „ufff, hrozná zkušenost, tohle vážně není nic pro mě“. Jen jsem se pustil Scalpela, druhou rukou hned držím Jekylla. Již od pohledu vypadá, že mi padne do ruky a nechá si líbit všechny moje nekalosti a odpustí mi moje nešvary – připadám si jak dítě v cukrárně, všechno ochutnat, abych rychle zjistil, co mi sedne a co ne. Když na něj zuřivě cpu svoje platformy, z čista jasna se zjeví pán s křídly na zádech (že by ten z té bikerské cukrárny) a začne nás upozorňovat, že za malý moment začíná přednáška o novinkách 2012.
Slzy v očích
Se slzami v očích, jako malé dítě, kterému vezmete čerstvě rozbalené lízátko, jsem prozatím opřel Jekylla o stan a šel se spořádaně posadit. Ticho v sále, pán úplně vepředu to spustí do mikrofonu. Odpálí to hláškou „nebudu vás zahlcovat spousty nesmyslných grafů, ale pár vám jich ukážu“. Dozvěděl jsem se, že jejich rámy jsou nejlehčí, nejpevnější a nejrychlejší (poznatek č 3. – Kdo nechválí svojí značku, je špatný obchodník).
Po představení všech novinek, mezi něž patří silnička Cannondale SuperSix Evo, zcela nový full GT Zaskar 100, ale také nově startující zastoupení baťůžkářske firmy Osprey, respektive jejich cyklistické sekce, se hrneme k rautu s vidinou lehkého oběda, která se rozplyne při pohledu na smažený řízek a majonézový salát. Nedá se nic dělat, s vyloženým „odporem“ se futruju řízkama, pak konečně můžeme vyrazit do akce.
Chochola park
S nespokojeností v hlavě z vytyčené testovací trasy se vydáváme hustým, neprostupným a temným lesem vstříc freeridingu „na oči“, jak o něm mluvil Gaspi. Jsem nadšený z Jekylla, nechápu jak ta raketová základna místo tlumiče funguje, ale funguje sakra dobře. Mám pocit, že se vznáším (bez vlivu drog a Monsteru). Tu z čista jasna narážíme na směrovou šipku s nápisem Chochola park DH/FR. Rozzářily se mi oči, tušil jsem zábavu.
Sedlovky dolů!
Taky, že jo, potkáváme místňáka stavitele. Už z dálky pořvává „sedlovky dolů, sedlovky dolů“. S úsměvem na tváři rád poslechnu a s Jekyllem jdeme otestovat místní překážky. Vše stojí na tenoučkých nožkách s milióny podpěr, díky kterým je to až zázračně stabilní. S Jekyllem to vše zvládáme a pěkně si u toho chrochtáme. Pišta blejská, ať máme taky nějaký foto výstup a vypadá spokojeně, takže i já jsem spokojený. Nastává čas návratu, tlačíme na začátek tratě a tu si všímáme neskutečné věci. Správce Chochola parku má Santa Cruz s nejstarším „funkčním“ RS Boxxerem na světě. Nohy měl namazaný vazelínou a místo osy velký tlustý šroub. Po dotazu, „jak to chodí?“, si borec postěžoval, že mu z toho pořád teče volej, „ale netuším, kde se ještě bere“, navrch všeho dodal.
Hrozně divnej zvuk
Dorážíme zpět do bikerské cukrárny a zjišťujeme, že společná vyjížďka odstartovala bez nás. Jsme kluci šikovný a vymýšlíme vlastní vyjížďku na silničkách. O ní Pišta mluvil už od rána. S těžkým srdcem vracím Jekylla, ne jen jedna slza byla uroněna. Berem silničky, Pišta jak sám říká plastovou, já hliníkovou a vyrážíme směr Macocha. Jako největší burani v enduro výbavičce a já ke všemu na platformách. Pár set metrů od startu začíná Pištuv silniční sršáň vydávat opravdu divné zvuky, šířící se po celém rámu. Jako by někdo škrábal hřebíkem do kompozitu. Brzy to přestává, nasazujeme tempíčko a během chvilky jsme u Macochy. Teda musím říct, je to pořádná ďoura. Odmítáme platit místnímu mladíkovi vstup na balkónek těsně před zavíračkou a podnikáme HC XC výpravu na spodní vyhlídku. Neplatíme, koukáme, dáme zmrzku a vracíme se do tábora.
Kde že to sak.. spíme?
Na místě se už peče masíčko, točí pivísko a zábava jede v plném proudu. Potkáváme Rendu, který namísto pozdravu začne vyprávět příběh o cinkajících klíčích v mělkých kapsách bikových kraťasů. Jejda, to byl klíč od naší chaty… Málem jsme s Pištou spali v divočině. OK, dáme sprchu a vyšampónovaný začínáme hledat chatku s naším číslem. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Po projetí celého areálu jsme jí ale našli – byla to přece ta první hned na kraji! Ne, byla vlastně druhá… V zápětí odcházíme na večerní veselici, kde řešíme vše možné i nemožné. Brzo odpadám a nechávám tam Pištu, který je plný energie i když ví, že to ráno zase musí odkroutit zpět do Práglu. Že prý spěchá na svatbu kámoše…
Můj ideální sen
Tahle akce téměř naplnila mojí představu ideálního dne. Ráno pohodový XC výlet, odpoledne poskákat a večer zhltnout pár kilometrů na silničce. Luxus, jen doma si to asi těžko budu dopřávat.
FOTO: Štěpán Hájíček
*Jako malý bonus přidáváme ještě video našeho výletu, které se opět točilo na kamerku Eltrinex SportCam HD, jejíž test jsme nedávno uveřejnili