Tereza Votavová – Tréninkové soustředění Sainte-Maxime (F)

Sainte MaximeZačalo to ránem na benzínce na Rozvadově – Mistrovství světa v nafukování kola u auta pumpou na kolo. Vyhrál Ženda, který nekompromisně nafoukal 3,5 atmosféry během pěti minut! Nejspíš proto, že byl jediným účastníkem!

Vraťme se ale na úplný začátek. Posádka složená ze tří jezdců (mně, Kuby a Žendy) a realizačního týmu zastoupeného Lelí Šrachtovou a Emílií Llupbet nacpala do transportéru 3 silničky, 3x BMX, jednoho fourcrossáka, 2 sjezďáky, bunkr pro psa, věci s jídlem na 14 dní a čaj a vyjela směr St. Maxime na soustředění. Složili jsme celý tenhle hlavolam a vyrazili z Prahy na sraz s ostatními na Rozvadově. Vypadalo to tam jak na pláži v Bibione uprostřed sezóny. Hlava na hlavě, auto na autě. Hrůza! Abychom se proboxovali a zjistili, že je kompresor mimo provoz, museli jsme se dopustit asi šesti dopravních přestupků. Cajk. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

I cesta na měsíc je kratší…

Cesta trvala podobně dlouho jako mise Apolla 13. V Německu štau jak hovado. Ve Francii štau jako hovado. Průměrná rychlost naší dosavadní cesty 83 km/h. Děs! Příba volá, že mu kleklo u SanRema auto. Takže čeká sedm hodin, než se tam doprdláme. Cestou ve štau kecáme z okýnka s nějakým chlapíkem z Ústí, co stojí ve vedlejším pruhu, když na nás najednou vykoukne malá opice, sedne si mu na klín a znuděně si opře ruku o okénko. „Dejte to na Facebook“, huláká na nás borec, když se štau pohne. Půlka výpravy valí bulvy, a my ostatní nevěřící Tomášové čekáme spiknutí ve stylu Planety opic.
Amélie na Brenneru roztrhala svůj fungl nový bunkr na hadry a sežrala nám uzené maso, které jsme měli mít v pondělí k čočce. Grázl!
Po celocestovní soutěži kdo toho víc sní, jsme se konečně dostali na pobřeží. A po dalších asi tisíci světelných letech na místo určení – Sainte-Maxime.
Sainte-Maxime-01

Sardinky mezi koly

Na hotel jsme dorazili hluboko v noci. Než jsme vytahali všechny věci včetně kol na pokoj, propadali jsme trudomyslnosti a přetrénovali výtah. Uragán! Prší a pokoj je velký asi jako moje kolej, jen s tím rozdílem, že je nás tu pět a pes… Do toho ještě jedenáct kol. Jasně, zní to dost strašlivě, ale to je jen první dojem. Člověk si zvykne a druhý den ani neví, že se mu něco nelíbilo. Přesto, když se nad tím tak zamyslím, tak i sardinky v oleji mají víc životního prostoru, než jsme měli my.

Ráno jsem si udělala procházku po městě pro čerstvou bagetu a máslo. Mňamka. Nic mi nechybí. Sainte-Maxime nabízí nejširší škálu sportovních aktivit, jakou jsem kdy viděla. Bikros, kinder track, DH, tělocvična, bazén, aqua park, lanové centrum, posilovna, golf, pláž, moře, cyklostezky atd, atd, atd… V podstatě na co si vzpomenete. Ideální pro výlet s celou rodinou. Navíc takhle mimo sezónu je tu prázdno, přitom i teplo. Vedlejší městečko je známé Saint-Tropez, které je moc hezké. Kousek na druhou stranu je zase Fréjus s krásným prostorem pro sport nazvaným Base Nature (zde je i známá supercrossová trať). A ještě kus za Fréjusem je ZOO u moře a dokonce aqua ráj, kde dělají představení s kosatkami, lachtany a žraloky. Jo, a taky tu mají na každém rohu velké poutě se všemi těmi šílenými atrakcemi, které vás vystřelí někam směrem k měsíci a u toho vás třikrát otočí po všech osách. Fuj! Skoro zvracím a to o tom jen píšu.
Sainte-Maxime-02

Trénink u eSeSáků

Sice je počasí pořád stejně ošklivé, ale lepší než si zlomit záda. Trénink na dráze zavrhujeme a uchylujeme se k variantě posilovna. Ta je však v neděli zavřená. Tak se jdeme podívat na sjezdové závody, co se tu dnes jedou, a končíme tréninkem v podzemních garážích. Improvizace musí být. Ještě asi dva dny má být podobné počasí, takže jsme odsouzeni ke sprintům, gymu, garáži, bazénu a návštěvě největšího sportu – Decathlon.

Trénovat v garážích = jet k eSeSákům! To proto, že výtah má tohle patro označeno zkratkou SS. A nakonec je to i celkem výstižné. Ze cvičení u eSeSáků lezeme vždy málem po čtyřech. Rozhodně tu nejsme na dovolené.
Při první návštěvě gymu, jsme byli mile překvapeni. Když majitel zjistil, že jsme z bikrosové dráhy, mávl rukou a nechal nás cvičit zadarmo a ještě se o nás úžasně staral. Fitness parádně vybavený a celkově lidé v něm velice příjemní. Úplně jiná atmosféra než u nás. Takové rodinné prostředí, všichni si navzájem pomáhají a nikdo na vás nekouká, jako kdybyste smrděli. Paráda.

Sprinty jsme vychytali naprosto dokonale. Chodíme na ně k eSeSákům, takže jsme v suchu a máme tam dostatek místa na všechny typy sprintů, které jsme chtěli trénovat. Jeden den, už toho na nás bylo moc, jsme se po tréninku vydali na silničkách k četníkům do St. Tropez. Zaplať pánbůh za to. Jinak bychom dnes leželi ve smrtelných křečích.

Když se nebe roztáhlo

Asi třetí den se konečně udělalo krásně a do konce soustředění už bylo jen azůro. Teploměr přes den ukazoval krásných 20°C. Fakt jsme si neměli na co stěžovat. Lelí nám královsky vyvářela, každé jídlo chutnalo líp než to předtím, což nechápu. Zákonitě to přeci není možné, protože už první jídlo nemělo chybu. Takže nevím, jaké šarlatánství používá, každopádně jí za to moc děkuju.

Psát o tréninku asi nemá moc smysl, protože to bylo jen ježdění, ježdění a ježdění, k tomu ještě ježdění na dráze. Znáte to? Teda asi ne, jestli nejezdíte závodně… Jezdí se ty stejné rovinky pořád do zblbnutí a jen si na nich zkoušíte různé fígle a způsoby jak je projet, nebo jak skočit. Někdy to jde a jindy zase ne. Nicméně jezdíte pořád dokola a nevzdáváte se naděje, že se vám to, o co se tak usilovně snažíte, jednou konečně povede. Velká paráda byla možnost trénovat starty, kdykoliv se nám zachtělo. Starťák byl vždy připravený. Díky tomu jsem získala ideální představu o večeru se zapadajícím sluníčkem. Jen zvuk rampy, starťák a vy. Pohoda jak nikdy. Co si ale neodpustím zmínit podrobněji, jsou naše sjezdové tréninky.
Sainte-Maxime-03

DH Day No. 1

To jsme se takhle jedno ráno rozhodli, že vyrazíme na sjezd. Ten končil přímo u dráhy, ale protože cesta na jeho vrcholek byla dost rozbitá, museli jsme jít po svých. Když jsme se po necelých dvou hodinách doslova vysápali na vrchol, rozjeli jsme se dolů. Po osmdesáti metrech Kuba prorazil a šel dolů pěšky! To proto, že jsme si jako správní hňupové nevzali ani duši, ani pumpu. No nic, jede se dál. Míla proráží po dalších dvoustech metrech. A dolů pokračuje taktéž po svých a tak zbytek trati jede Téra dolů sama. Co dodat. Kuba naštvanej (slušně řečeno), Lelí naštvaná, protože na Kubu čeká někde v půlce a ten tvrdohlavec se prostě rozhodl, že to zalepí a ještě tam půjde. Co čert nechce – nová duše je taky děravá, takže Kuba jezdit nejde. Už se mi ani pokračovat nechtělo, ale než uvíznout mezi tou změtí rozladěných nálad je lepší jít zas na kopec. A tak se jdu ještě sklouznout. Díky čemuž tomu přicházím opravdu na chuť.
Sainte-Maxime-05

DH Day No. 2

Večer předtím Kuba zalepil, tak jsme ráno zase vyrazili. Asi tak v půlce si jde Kuba prohlídnout jeden skok. Zapruží si s kolem na odrazu a… ssssssss. Uteklo mu to zalepené kolo! To je mi ale situace. Kuba už s velkými vráskami na tváři opět potupně odchází a zanechává mě ve francouzské bushi samotnou s iPodem a pitíčkem. Tum, tum, tu dum a Votavová si skoro tři hodiny jezdí sama. Parádička. Začnu si ujíždět na jednom úseku a jezdím ho pořád dokola. Když už si říkám, že skončím, přijíždí Kuba se zalepeným kolem. „Tak jsem tu prázdnou duši na hotelu nafoukl a ona se nevyfoukla. Chápeš to?!“ Vyjekne na mě hned, jak vystoupí z auta. No dobře, tak si ještě pár jízd dám. A postupně se usjezdovávám k smrti. Nicméně dloooouho mě takhle sjezd nebavil.

DH Day No. 3

Třetí den se nám poštěstí a jezdíme celé dopoledne společně. Kuba se vytrénoval v lepení a už mu to neuteklo a dokonce ani neudělal další díru. Naprosto ho chápu, protože jestli se někdy vztekám, tak určitě když prorazím. A představa, že mi to kolo utíká několikrát po sobě, to je vážně moje noční můra. Já už bych to kolo musela vzteky zahodit. Což teda smekám, že tohle Kubátor neudělal. Tak to vidíte – nic se nemá vzdávat.

Celkově tedy chodíme dvakrát denně na bikrosku, občas na sjezd a na silničku. Jsem nakonec opravdu vděčná za to hnusné počasí, které se nás první dny drželo jako klíště. Jakmile se totiž udělalo pěkně, o gym (posilovnu) jsme už nezavadili. Místo toho jsme si nahodili žabky, kraťasy, tílka a vyráželi pravidelně po obědě dát si dvacet na pláž.
Sainte-Maxime-04

Kolo je moje droga

Poslední den byl jako sen a nějakou zvláštní atmosférou a energií předčil všechny ostatní. Dopoledne sjezd, kdy už jsem si to opravdu maximálně užívala a kochala se výhledy na moře. Především odpolední trénink ve mně zanechal neuvěřitelně spokojený pocit, který mi vydržel až do teď. Ten osudný trénink jsem konečně naskákala to, oč jsem se snažila několik dní a i s klukama byla celkem nevídaná sranda. Tenhle den ve mě navodil asi ten stav vyrovnanosti a spokojenosti, který na mě o dva dny později viděli sponzoři a kamarádi na výstavišti v Letňanech. Zase jsem si uvědomila, jak moc mě kolo baví, jak moc endorfinů mi vyplavuje do těla a že je to něco, co, pokud mi to zdraví dovolí, budu dělat, dokud budu moct.
Zážitky, pocity a lidi, které díky kolu mám, jsou k nezaplacení. Přála bych každému, aby měl něco stejně tak rád, jako já a prožíval díky tomu podobné pocity spokojenosti. Stav, díky kterému jsem měla chuť v Maximu zůstat, trval ještě další týden i přes veškerou únavu, která se za těch plných 14 dní nasčítala.

Cesta zpátky trvala jen o maličko méně světelných let než cesta tam. A horší byla o to, že jsme se vraceli z tepla do zimy. No jo. To bylo nevyhnutelné, že? Suma sumárum, musím ale přiznat, že tak jako v Maximu mě kolo už dlouho, dlouho nebavilo. Jak se zabýváte jen tím, co budete jíst, kdy budete spát a kdy jezdit, uvědomíte si, jak se máte dobře. A velice snadno opomenete věci, které vás zprvu štvaly.

A jako vždy přichází na závěr poděkování. Do toho tentokrát na prvním místě patří Lelí, která pro nás dělala první poslední od vaření až po focení a doufám, že ocenila naši snahu oplácet jí to aspoň trochu těmi výlety. Další na pořadí je Kubátor, který se postaral vlastně o veškerou organizační stránku a supr sparinga při trénincích a taky Amélie za to, že mě v noci nesežrala ani nepočůrala. Že nespáchala anarchistický atentát, když jsem s ní byla na procházce, nebo ji nechala uvázanou u stromu před obchodem. Žendovi a Honzovi děkuju, že se s námi mačkali na pokoji a že nás ráno budili úchvatným šustěním sáčkama s vločkami; a všem, se kterými jsme trénovali na dráze. Díky díky!

Téra V.

FOTO: Lelí Šrachtová

Zpět na začátek

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky
  • Dory

    Ahoj Terko výbornej článek, kterej mě skoro vtáhl do Francie ale velmi rušivě působí pravopisný chyby, ne že bych psal dokonale, ale tohle už bylo i na mě moc. Jinak škoda, že není foto opice. Kolu Zdar

  • Téra

    Díky za upozornění. Posláno na korekturu to bylo, asi se někdo umáčkl a hodil sem to neopravený. Co nejdřív to napravíme.

  • Velká omluva všem, popletly se mi soubory, ale už by to mělo být čisté 😉

  • Kachna

    Moooc pěknej report i fota jsou pěkný – ty si rozená modelka…