Jak jsem se setkal s panem „G“

Jednoho dne, před několika koly… Viděl jsem v Engramu fotku, na které byl borec na růžovém kole a trestal tam kaňon. To bylo poprvé, co jsem se o Gaspim dozvěděl, od té doby sem toho kluka ušatýho žral.

Hltal jsem reporty o něm, videa a fotky, prostě vše, kde se objevil. Kdyby mi v té době někdo řekl, že si s ním podám ruku, tak bych se mu vysmál. No a asi bych rovnou zkolaboval, kdybych se dozvěděl, že s ním můžu jednou pojezdit a pokecat. Byl to pro mě guru tolik milovaného freeridingu, ke kterému bych se přeci nemohl nikdy dostat!
Uplynulo pár kol, poznal sem spousty lidí, ale Gaspiho pořád ne…

Jedno pracovní odpoledne mi zavrněl telefon a na něm zpráva od Pišty. Říkám si: „bude sranda, asi pojedeme něco nafotit“. Potom, co jsem zprávu dočetl, se mi rozbušilo srdce! Stálo tam, že další den místo testování a focení se máme sejít s Gaspim. Pišta s ním bude dělat rozhovor, pak že se prý ve volném čase půjdeme všichni projet!!! Ze začátku jsem tomu nebyl schopný uvěřit. Během chvilky mě zachvátila naprostá euforie a trochu strach, jestli s ním udržím tempo.

Druhý den odpoledne zvoní telefon, „Pišta“. Kouknu z okna a tam se akorát mihla dodávka polepená Simpleride.cz a na ní vzadu chycený kolo s modrými plášti. Bylo to jasné, „je tu pan G!“. Trošku nervózní ho zdravím a říkám si jakej asi je? Nafoukanej nebo v pohodě? Po pár větách bylo jasno! Budeme si rozumět, je to naprostý dělo. Úsměv, co jsem měl od ucha k uchu, se mi ještě protáhl a spojil snad až někde vzadu na hlavě. Naložili jsme kolo, také mojí sestru, velkou Gaspiho faninku a vyrazili směr Zbraslav. Dorážíme na místo, sluníčko šajní, sestra se rozplývá, pan G nasazuje diktát v podobě smrště hlášek, ze kterých jsem dostal křeč břišních svalů od smíchu.

Ladíme kola, kostýmky, sestra fasuje SX s modrými plášti, aby za námi nemusela běžet. Vyrážíme. Nad Zbraslaví jsem ještě nikdy nebyl. Celkem jsem se těšil na novou lokalitu, i když bylo řečeno, že je to spíš taková lesní pohodička. Po krátkém výšlapu jsme byli nejvýš, jak to šlo, tedy na vrcholu u starých vykopávek. Ohlédnu se a sestra nikde. Po chvilce ostření ale vidím v lese růžové tílko a modré pláště. Dobrý, nesežrali jí místí bikeři ani divoká prasata, z místní lesní mini-zoo“. Dozvídám se, že jsou tu dvě lajničky. Později jsem zjistil, že jedna je rychlejší s pár skoky, druhá je mnohem víc houpavá a je na ní víc poletů.

S koučem před sebou vyrážím směr první skok. Zarazí mě hned první věc – Gaspi najíždí na skoky rychlostí důchodce na přechodu. Říkám si, že to nemůže doletět! Samozřejmě, že jsem se mýlil a krutě. Nejen že doletěl, ale ještě suicadoval. Po pár jízdách Gaspi vyladil rychlost jakou má jet, abych doletěl i já a přitom jel kus přede mnou. To proto, že jsem poleno a tak jako on se nemůžu v životě odrazit. Za zvuku tůrujcí krosky, který se mu linul z úst, jsme dorazili na druhou houpavější lajnu. Rychlost byla dokonalá, jeli jsme kus od sebe. Vše odpálené napoprvé. Je to tam dost na pohodu a spíš na pevňáka. Nevadí.

Tlačíme a kecáme o všem možném. Jak to vypadá na Red Bull Rampage, jaký to je jet přes 200 km/h na kole a tak. Prostě běžný věci… Nahoře dostává Pišta lekci kompozičního focení kol. Když Gaspi viděl, jak opírá kolo o ohořelý kořen, jeho umělecké střevo to nemohlo vydržet. Zahlásil, „takhle to dělají všichni“ a kolo pověsil na strom. Další jeho geniální nápad byl poslat kolo ze srázu a nafotit ho v pohybu a hned potom ho rozebrat na součástky, rozhodit je po mechu, aby bylo vidět z čeho všeho, že se vlastně skládá. To už Pišta psychicky nevydržel a kolo mu sebral!

Po tomhle výstupu jsme vyrazili zpátky směr Gaspiho obytňák. Po cestě proběhla ještě zastávka na focení testovacího kola, při kterém trpěli moje palce, když jsem musel nacpat svoje nohy do bot, proti mým, o dvě čísla menších. Práce testera a fotomodela prostě není vždy jen procházka růžovým sadem.

Druhá a poslední zastávka byla u dropíku, který navazoval na step-up. Gaspi se tu konečně vyřádil po svém a já naopak dostal prvotřídní koučing. Tímto mu za něj znova děkuju. Dali jsme tu pěkných pár poletů. Některé mi vyšly lépe, některé míň. Rozhodně by tu bylo ještě dost co pilovat, ale bylo už docela pozdě a únava se taky začala pomalu projevovat. Balíme, jede se domů.

Ten den jsem usínal s mnohem větším úsměvem než obvykle. Byl jsem sakra „spokojenej parchant“! Díky Gaspi, díky Pišto, takováhle novinařina mně fakt baví!

[Ukázat prezentaci]