Michal Mároši – Top zážitky sezóny 2010

MM sezóna 2010 Jeden červencový trip, který mi zůstal zaryt do paměti, se konal na Ukrajině v turistickém letovisku Jalta. Jednalo se o kombinaci dualu a city downhillu. Vše pod křídly lokálního Red Bullu. Od nich jsem také obdržel pozvánku, a jelikož byl volnější víkend už v tak nabitém programu, pozvání jsem přijal…

Text: Michal Mároši

… Výlet na východ v sobě skrývá vždy dost tajemství a překvapení. To první mě čekalo už na letišti, když po mně chtěli za kolo jako sportovní nadstandardní doplněk 400 USD a zpět to samé.

Po tom, co jsem se pohádal s delegátem z Ruska, mi bylo jasné, že budu muset zaplatit ještě jednou tolik při přestupu v Kyjevě. Po pár telefonátech s organizátorem akce jsem se rozhodl nechat kolo v úschovně na Ruzyni a na místě si pak půjčit nějakou ukrajinu nebo se zabít. Jak už jsem předpokládal, v Kyjevě fronta na odbavení delší než při vstupu na americkou půdu a ještě po vás chtějí všude nějaký poplatek a tváří se, že vás kuchnou. Na Jaltě mě krom Juriho čekalo ještě krásných 40 stupňů ve stínu. Jalta přecpaná Rusy a jinou společností výše položených celebrit v teplákách a bílých tílkách. Trať byla zatím ve stádiu 0 a to den před tréninkem. Juri zjistil, že společnost Aerosoft se dopustila chyby a už asi půl roku platí pravidlo, že sportovní pomůcky jsou v ceně letenky, pokud se vejdete do váhy. Začala tak nekonečná šňůra telefonátů a dohadování se, aby se kolo dostalo zpět ke mně. To byla never ending story.

Abych to zkrátil. Původně plánovaný výlet se měnil v noční můru. Do moře jsem nevlezl, to co v něm plavalo a zápach mě to nedovolil. Párty ve stylu house a disko mě už léta neba a už vůbec ne ve společnosti naprostých masérů a zmalovaných děvek. Sushi, které podávají v každé restauraci jako doplněk k šašliku, si taky radši dám od japonského mistra než od ušmudlanýho Ukrajince. Na dovolenou bych sem asi nejel… Kolo po minimálně sto telefonátech dorazilo a to v 11.00 večer před závodem a v dost bídném stavu. Ráno jsem si musel přivstat a začít makat. Trať jsem měl možnost do té doby sjet jednou na půjčeném kole od místňáka, kterej také závodil, díky. Jelo se zpočátku pod starou lanovkou na hlíně a po road gapu se to sjelo do jedné lajny na asfaltu a pokračovalo se po různých schodech až k pobřeží. Qualifikaci sem nakonec vyhrál s rozdílem 4 sekund na druhého. Samostatný závod byl ovšem smolný, a to z toho důvodu, že sem ve třetí jízdě prorazil přední kolo kousek po startu. Snažil jsem se to udržet, ale po road gapu, kdy rychlost byla téměř šedesát, sem už nezatočil. Nakonec možná dobře, že price money zůstaly na rodné půdě, radost nadšení a atmosféra, které panovala u domácích, byla velká a upřímná. Pravda je, že tolik rozhovorů pro noviny a TV nebylo ani na největších závodech a lidi to brali vážně. Cesta domů se nesla ve stejném duchu, kdo nezaplatí, nejede! Naštěstí jsem potkal na letišti v Semferopolu kamaráda, co jel s partou z párty a s sebou měl konzultanta, který to vše, jak jinak než finančně, pořešil a říkal, že se tu opravdu nic nezměnilo sakra!

Světový pohár (finále) – Windham (USA)

Poslední zastávkou ve světáku bylo americké městečko Windham. Poprvé nedaleko New Yorku jsme mohli nakouknout do zdejších hor a zajet si tak dost zajímavej a těžkej závod. Sami Amíci od toho dost očekávali. Trať, i když podmáčená, vypadala dost krutě. Velké skalnaté schody, odkloněné zatáčky, přeskoky přes kontejnery a mx jumpy. První trénink se kvůli dešti a tudíž nesjízdnosti musel zrušit a organizátoři se jen mohli modlit. Na trati byla stále vidět rozdělaná práce, nářadí, bagry, ale bez obsluhy. Bylo vidět, že toho mají víc, než si dokázali představit a navíc se zde kromě DH jelo i XC. Další pracovní den se však povedl a po hrubším dopoledním tréninku na nás čekala qual. Do gatu nastoupilo necelých 40 riders, což je nejméně v celé sezóně. Dalo se to přičíst obtížnosti terénu, platilo tady pravidlo: „Kdo nepřeskočí, nejede dál, odchod na burgera“. Z našeho teamu jsme se dostali hladce všichni, ale za branami qual zůstal náš spolucestující Stinkschwanz a starej biokiss Petr Hanák, kterej to sundal na cílové pásce. Na tenhle den jsme dlouho čekali a připravovali se. Pár zasloužených drinků jsme doplnili – v jediném podniku ve velkém vidlákově –  kde jsme bivakovali. Cestou do lesa Datel zahlédl medvěda lezoucího na strom a musel ho za každou cenu vyfotit. Bylo už pozdě večer a tma, ale on neváhal a vylezl na strom a fotil, až ho medvěd pochcal.

Celá galerie na stránkách Redbull

Další den bylo azuro a na nás čekal den D. Race hell time! Prvním heatem jsem prolezl a v jízdě spolu s Jaredem neudělal žádnou chybu. Další už se mi po tvrdém nátlaku jednoho Frantíka nepovedla dotáhnout do konce a tak nakonec 11. místo, které mě udrželo na pátém místě v celkovém pořadí světového poháru. Joost zabil malé fíňo a Datlovačka si nechává ulítnout stříbro, když ho na doublech posírá Frkna. Jared zase vyhrává sám nad sebou! RSP team vyhrává po šesté za sebou jako team a tudíž i celkově. Datel celkově druhej, Joost třetí a pak Frky a já. Jde se slavit! White Russian tekl proudem a srandy bylo až pod kolena…

Mistrovství světa – Mont ste Anne (Quebec, Canada)

Další zastávkou a zřejmě tou nejočekávanější je mistrovství světa. Po dlouhé době se zúčastňuji akce v rámci České repre. Poté, co jsme se spojili na letišti a potřásli si pravicí, přišel první problém. Ačkoliv se prý auta předem rezervovala, nebyla k dispozici. Nakonec se to po pár hodinách domluvilo v další půjčovně ve městě. V po střechu narvaných autech jsme se dost těšili na odpočinek. Pak už jen přesun na privát, kde ovšem nebyly klíče a nakonec jsme se museli spolu s děvčaty vměstnat na pokojík čítající 8 lidí. Druhý den jsme si tak začali hledat normální bydlení a to i na vlastní náklady. Nakonec nám šéf repre a dlouholetý kamarád Filip M. dopřál dvojlůžák, kam jsem se přesunul s Datlem a Stinkym. Nejsem z těch náročných, ale kdybych neovládal kuchařské umění, asi by byl další problém. Strava je při takovéto soutěži hooodně důležitá, a pokud se cpete jen rohlíkama se sýrem, nebude asi výkon 100% že, Emile?! Konec řečí o repre fungování, teď už jen složit kola a do montérek.

Trať byla hrubá na první pohled. Do první zatáčky se jelo ve strašných peckách, kde před první klopenou byly nainstalovány ještě klády. Mega rockgarden s ostrýma a pak nějaký doubly a jeden nekonečnej air. A to poslední s bazénkem a kačenkou. Pár tréninků s chlápkama nás bavil velmi a večerní ježdění jakbysmet. Qualifikace byla dost nekompromisní a udržet bike za rohy jetelným dalo dost zabrat. Mně se to nepovedlo a do cíle jsem se dostal s proraženým zadním s časem okolo 20. místa. Lépe na tom nebyl ani Prokop, Graves či Tróny. Takový defekt v samotném závodě znamená většinou stopku. To se mi taky povedlo a opět zadní kolo prázdné v prvním heatu. V cíli jsem ještě zariskoval, vymlask bazénový big air, ale ani to mě neposunulo do dalšího levelu. Akci tak musí zachránit Frky s Datlem, kteří postupují do big final. Z holčiček nám radost dělají i Romana s Janou. Poslední jízdy se jely skoro za tmy. Kombinace špatného osvětlení, prachu a dusna namíchalo všem dost silný zážitek. Spousty diváků dávaly najevo, že fourcross baví. Odstartováno a poslední jízda to valí. Je to nářez, o tom není pochyb. Graves nakládá od startu všem a to i z vnější dráhy. Datel číhá a v poslední zatáčce rve a před očima má celej život. Dřina se vyplácí a Gravese podjíždí v poslední klopně! Frky třetí a tak upřímná radost. Dva kámoši jsou do první trojky na světě! Velká gratulace a lets go to the párty. K tomu nám hrají Penywhise live a nakonec s nima končíme v jejich tour autobusu.

Na závěr ještě jedno video. Tentokrát vzpomínka na RedBull Rampage 2010

Líbí se vám článek? Podpořte nás na vaší sociální síti. Díky
  • Neuvěřitelný, zhltnul sem to na jeden nádech i s videjkama. Mrošák je prostě střelec!